Netradiční povídání o vrcholném období brněnského stolního tenisu
Dotáhnout výbornou ideu do konce se podařilo brněnskému rodákovi a patriotu Zdeňku Švábovi, už léta žijícímu ve Vlašimi.
Někdejší reprezentant, v 70. a 80. letech trenér ženské reprezentace a v letech 2000 – 2004 předseda ČÁST totiž v městě pod Špilberkem zorganizoval v polovině června 2015 setkání spolutvůrců i pamětníků vrcholného období brněnského „pinkecu“. To se datuje do první poloviny šedesátých let dvacátého století a je spojeno se jmény oddílů Slovan Staré Brno, Lokomotiva Brno, Zbrojovka, Královopolská…
Necelá dvacítka účastníků měla nač vzpomínat! Na úvod samozřejmě na ty, kteří už své pozemské boje kdysi, či třeba zcela nedávno dohráli: trenéra a funkcionáře Jiřího Dufka, z hráčů pak zejména na Rosťu Štěpánka, Honzu Chládka, Vojtu Francána…
Pak přišla na řadu radostnější témata: padesát let uplynulo od chvíle, kdy se muži Lokomotivy Brno stali přeborníky republiky – sestava Štěpánek, Šváb, Chmelík, Matějíček a Hýbner překonala jak VŠ Praha (Staněk, Kudrnáč), tak Spartu (Miko, Fulín, Vyhnanovský) a „úřadovali“ také v PMEZ! V výjimkou na Vánoce 1978 tragicky zesnulého Rostislava Štěpánka se zbylé kvarteto celuloidových „mohykánů“ akce zúčastnilo – a bylo si co vybavovat!
Jan Chmelík: „V PMEZ jsme postupovali dlouho nenápadně – stopku nám mělo vystavit v semifinále Lipsko, v předchozím ročníku druhé. Ale vyhecovali jsme se a postoupili do finále! Souboje s tradičními vítězi CSM Kluž s triem reprezentantů Giurgiuca, Negulescu, Rethi už byly nad naše síly. Přesto přilákala odveta v přeplněné „Flédě“ stovky nadšených diváků. Prohráli jsme 2:5, šokující dva body uhrál tehdy šestnáctiletý náhradník Ríša Flaišinger.“ – Kdosi jen tak na okraj poznamenal, že v jinak kvalitní publikaci „80 let československého stolního tenisu“ byly toto finále prakticky utajeno. „Co máte z toho: hlavně, že se to stalo!“, zaznělo z hloučku tehdejších hrdinů…
Zdeněk Šváb pak s úsměvem popsal životní úspěch, kterého jako osmnáctiletý student dosáhl na MS v Praze v roce 1963: „Ve druhém kole jsem měl za soupeře mistra světa z roku 1959 Rong Guotuana. Když mne vyvolávali k zápasu na nějakém zapadlém stole, hrál jsem zrovna s kamarády karty a poprosil je, ať chvíli počkají, že mne „vypráší“raz dva. Nu, opak byl pravdou, vyhrál jsem 3:1 – asi mu zápas nějak nevyšel… Po pravdě, ještě více si cením vítězství v boji o postup mezi nejlepších 16 s vynikajícím Maďarem Földim. I když jsem prohrál, moc rád také vzpomínám na další zápas se Švédem Alsérem: bušil jsem do něj a on míče vracel vysokou asijskou obranou: diváci si přišli na své…“
Punc účastnice MS šlechtí také Miluši Kumpoštovou – Kostrhunovou, která jako vítězka závěrečného kontrolního turnaje získala zcela nečekaně, ale oprávněně právo startu na MS 1968 v Mnichově: „Po pravdě: byla jsem trochu jak Alenka v říši divů a vinou nervozity prohrála hned v 1.kole se soupeřkou, která byla k poražení. Ale třeba mixy s Milanem Orlowskim, to bylo něco“!
Zajímavé příběhy se týkají snad každého zúčastněného: Miloš Matějíček je ve svých 68 letech tradičním účastníkem a medailistou ME a MS veteránů a boduje ve druhé lize, devětašedesátiletý a stále černovlasý Jan Chmelík stále válí krajskou soutěž a poráží hráče o 40 let mladší. Jaroslav Hýbner nedávno vydal svěží publikaci „Stolní tenis pro všechny“ a nadále je aktivní při výchově mladých hráčů i trenérů. Aleš Sviták, někdejší prvoligový hráč a poté trenér ženské reprezentace, přidal k lepšímu „nepingpongovou“ historku ze začátku sedmdesátých let: „Na třímístné sajdkáře jsme jeli čtyři – vykoupat se na přehradu. Já řídil, ale neměl jsem papíry od letité motorky, a výjimečně ani řidičák. Když nás zastavili policajti, nevěřícně zírali a pak si mne odvedli do jejich auta. Tam jsem musel vše vysvětlovat – docela se mi to dařilo, byl jsem v tom zběhlý.“
Zbytek dopoví autor tohoto textu, který byl jedním z oněch tří spolucestujících: „ Aleš k nám přišel a poněkud nakvašeně povídá: Tak to se vám nepovedlo. Zrovna když jsem je přesvědčoval, že jeden z vás je stopař, začali jste stříhat „kámen – nůžky – papír“… To je dorazilo. Mně nezbylo než mu odpovědět po pravdě:“ No jo, ale někdo přece bude muset pokračovat šalinou…“
Při loučení se pak logicky neslo unisono: BRZY NASLEDANOU!
Miloslav ŠIŠKE