"Hrnuly se mi slzy do očí. Nějaký Suchánek, z nějakého Liberce či Chlumína poveze medaili z Ria," vzpomíná na životní úspěch
Jiří Suchánek vybojoval na nedávné paralympiádě bronz v kategorii TT2. Vítězství nad Francouzem Molliensem mu zajistilo vytouženou medaili a český stolní tenista dosáhl na životní úspěch. Jak se rodila „bronzová“ cesta Jiřího Suchánka?
„Bronzová“ cesta dle mého názoru začala již na paralympiádě v Londýně 2012. Každý, kdo stolní tenis hraje, ví, že velké procento úspěchu je založeno právě na psychice.Právě psychika mě v Londýně zklamala. Poučil jsem a věděl, co mohu od atmosféry v Riu očekávat. Londýnské zkušenosti jsem také uplatňoval v období mezi paralympiádami. Když probíhalo v roce 2013 mistrovství Evropy, hrál jsem o mnoho klidněji a dosáhl jsem až na stříbro. Dalším turnajem bylo mistrovství světa v Číně 2014, kde mě ve čtvrtfinále zastavil Slovák Riapoš. Přes stejného soupeře jsem letos v Riu prošel do semifinále. O rok později mě na další vrcholné akci zastavil právě Molliens. Cesta se tedy rodila právě v tomto čtyřletém období, ve kterém jsem se utkával s takto silnými hráči, kteří mi vždy zabránili v postupu do bojů o medaile. Důležité bylo, že i když jsem tyto zápasy prohrával až v koncovkách,věděl jsem, že se všemi mohu hrát vyrovnané zápasy.Když budu schopen hrát v klidu a předvedu to, co umím, mohu vyhrát.
V Brazílii jste startoval již na své druhé paralympiádě. Můžete porovnat prostředí v Riu a v Londýně?
Více se mi líbilo v Riu. Hlavně olympijská vesnice byla o mnoho hezčí. Například téměř u každého domu byl bazén s drobným občerstvením. V Londýně to bylo spíše větší sídliště, i když hezky upravené a se zelení. V Brazílii byla vesnice doplněna nejen o zmíněné bazény, ale i o několik míst s vodotrysky a zeleň samozřejmě také nechyběla.
Přípravě na paralympiádu jste věnoval hodně času a úsilí. Bylo pro vás náročné skloubit tréninky a pracovní povinnosti? Zbyl vám vůbec ještě čas pro rodinu?
Můj den vypadal tak, že jsem ráno v 6:30 vyrazil do zaměstnání, kde pracuji na zkrácený úvazek. Ve14:30 jsem již byl za stolem. Kolem 17:30 trénink končil, ale když byla chuť, dal jsem si ještě tak čtyřicet minut trénink podání. V rámci týdenní dovolené jsem se zúčastnil tréninkového kempu u Mirka Cinibulka v Liberci. Hrál jsem od 10 do 12 hodin, od 16 do 18 hodin a večer ještě s hráči s materiálem. Bydlím v Liberci a z domova do haly to mám patnáct minut. Vždy po tréninku jsem skočil do auta, jel se domů najíst, natáhnout a opět zpět. Jezdil jsem také jednou týdně na tréninky do Prahy. Stolní tenis vozíčkářů se od hry „choďáků“ liší, a proto jsem musel také proti vozíčkářům hrát. Vracel jsem se po desáté hodině večerní a ráno opět do práce. Příprava byla velmi náročná, hlavně časově.Doma mě moc neviděli a mrzelo mě to. Naštěstí mě manželka podporovala a mou téměř půl roční přípravu chápala.
Můžete popsat vaši pouť turnajem? Který zápas pro vás byl nejtěžší a jaká byla v Riu atmosféra?
Atmosféra byla úžasná. Při prvních zápasech to vypadalo na propadák, ale po skončení základních skupin začalo chodit více a více diváků. Na boje o medaile pak byla plná hala. V prvním zápase jsem prohrál s Ukrajincem a věděl, že pokud chci splnit můj cíl, musím další zápas vyhrát. S Italem jsem měl velmi dobrou bilanci. Do zápasu jsem nastoupil v klidu, ale s respektem. Na takovém turnaji se může stát cokoliv, také příprava a motivace je trošku jiná, než při běžných turnajích. Zápas se povedl a postoupil jsem tedy alespoň z druhého místa. Byl jsem opět ve čtvrtfinále a čekal mě známý soupeř z mistrovství a obhájce paralympijského zlata z Londýna Slovák Riapoš. Měl jsem velký respekt. Je to velmi zkušený hráč, který v roce 1998 získal svou první medaili na mezinárodním turnaji. Tou dobou jsem ještě v Chlumíně běhal v obraně na pozici pravého beka. První dva sety jsem prohrál a říkal jsem si, že se mi tam už nechce a že nemám co hrát. Upřímně, ani nevím, co mi u ohrádky radil trenér, ale jasné bylo, že musím hrát pestřeji a soustředit se na jeho podání. Povedlo se a srovnal jsem na 2:2. Do pátého setu vstoupil Riapoš dost nervózně a já vedl 5:1. Slovák sice stáhl náskok na 6:4, ale pak přišla šňůra bodů a bez zaváhání jsem dotáhl zápas až do vítězného konce.
V boji o finále jsem změřil síly s Francouzem Lamiraultem úřadujícím mistrem světa a nejvýše nasazeným hráčem paralympiády. Do zápasu jsem vstupoval klidný,několikrát jsem ho porazil, ale to i on mě.Ovšem již od začátku jsem cítil, že je na tom herně mnohem lépe než já a po zásluze vyhrál.
Poslední zápas proti levorukému Molliensovi jsem si chtěl hlavně užít. Bojovat na paralympiádě o medaili proti čtvrtému hráči světa je obrovský úspěch. Opět jsem si vzpomněl na náš poslední zápas. Zastavil mě ve čtvrtfinále mistrovství Evropy 2015. Zde mě porazil 15:13 v pátém setu. Snažil jsem se chytit začátek a dostat ho pod tlak. To se povedlo a v prvních dvou setech si uhrál jen šest bodů. To mě uklidnilo a začal jsem hrát více aktivně, což se ukázalo jako chyba. Ofenzivní hra mu vyhovovala a další set získal Molliens. Ve čtvrté sadě jsem se vrátil zpět k mé hře a s vítězným bodem na 11:7 se mi hrnuly slzy do očí. Nějaký Suchánek, z nějakého Liberce či Chlumína poveze medaili z Ria. Byl to nádherný pocit. Potlesk fanoušků z řad české výpravy, ale i z řad ostatních diváků nebral konce. S radostí jsem si to užíval a vždy když jsem zvedl ruce a zatleskal divákům, zvedla se obrovská akustická vlna. Byl to opravdu krásný pocit. Zvlášť, když vezmu v úvahu, že drtivá většina hráčů jsou profesionálové a rozhodně mají lákavější motivační vyhlídky.
Jiří Suchánek po proměněném mečbolu v utkání o bronz na paralympiádě v Riu
Jak nyní vypadá váš typický „pracovní“ den? Přibyly vám po úspěchu v Riu nějaká příjemné starosti?
V současnou chvíli se situace již trošku uklidnila, ale po příjezdu domů to bylo velmi hektické. V den příletu na začátku ulice skákaly děti okolo auta, mávaly vlajkami a doprovodily mě až k vratům. Zde vlála česká vlajka, a když jsem viděl u domu nejen rodinu, ale také přátele hasiče i se starostou obce a paní kronikářkou, hrnuly se mi slzy do očí. Sestra mě vítala v kroji, starosta mi předal děkovný list za reprezentaci obce a manželka mě vykoupala v šampusu. Byl to silný zážitek. Do konce týdne jsem až na jeden den, kdy proběhla tisková konference v České televizi, odpočíval. Užíval si s rodinou, hlavně s devítiměsíčním synkem. V pondělí to začalo. Exhibice před radnicí spojená s autogramiádou, v úterý k primátorovi, ve středu předávání zlatých dukátů hejtmana Libereckého kraje a ve čtvrtek oficiální přijetí výpravy paní ministryní. Samozřejmě, že jsem ráno musel do zaměstnání. Bylo to opravdu náročné a řekl bych, že jsem se ještě úplně nezastavil. Samozřejmě proběhla také oslava a musím navštívit ještě mé sponzory a další partnery, kteří mi pomohli ať finančně, nebo materiálně ke splnění jednoho z mnoha mých snů.
Náplní vaší práce je pomáhat podobně handicapovaným lidem v těžké životní situaci. Určitě byste mohl mnohým posloužit jako vzor, že i s handicapem se dá vést plnohodnotný život. Už jste někoho zlákal pro stolní tenis?
Jsem rád a u některých pacientů to opravdu cítím, že nejen tento, ale i mé dřívější úspěchy jsou pro ně určitou motivací. Řekl bych, že mě také berou více vážně, než kdybych tyto úspěchy neměl. Možná cítí autoritu člověka, který ač je na vozíku, tak nejen pracuje a žije rodinný život, ale také se sportem cestuje po světě, má nějaké sportovní úspěchy, rybaří a vůbec, dělá věci, které si oni v současnou chvíli nedokážou představit. Nevím, jestli právě díky mně, ale mezi stolními tenisty na vozíku jsou čtyři, kteří u mě na oddělení před časem pobývali. Nemám ani tak velkou radost z toho, že hrají stolní tenis, jako z toho, že zvládají to, k čemu jsem je vedl. Je to hlavně soběstačnost. Mám radost, když vím, že jsou schopni provést ranní hygienu, obléknout se, přesunout se do auta, naložit vozík a sami někam dojet. V tu chvíli mám radost, že má funkce není jen „práce“, ale je to smyslu plná náplň. To že sportují a ještě k tomu stolní tenis. To je jen třešnička na dortu.
Jaké jsou další stolně tenisové akce, kde plánujete startovat?
Momentálně se dohrává ještě Otto Bock Český pohár. Jde o sérii devíti turnajů, kde se do konečného pořadí počítá pět nejlepších výsledků. Každý turnaj se koná v jiném městě. Do konce zbývají ještě dva turnaje. Letos sice obhajuji vítězství, ale už dnes vím, že se mi obhajoba nepodaří. Celá příprava do Ria mě stála mnoho sil, a proto konec poháru pro mě bude už jen spíše kulturního charakteru. Příští rok se budu opět snažit o co nejlepší výsledek. Co se týče mezinárodních turnajů, letos mě už žádný nečeká. Začnu až příští rok v březnu turnajem v Itálii, následně v květnu ve Slovinsku a pak ještě pár dalších. V září pak proběhne mistrovství Evropy. Tam bych chtěl stejně jako v roce 2013 bojovat o medaili. Příští rok bude zároveň rozhodovat o nominaci na mistrovství světa v roce 2018. Pokud se mi podaří být do třináctého místa ve světovém žebříčku a zúčastním se potřebného počtu turnajů, mohu opět bojovat o „velkou medaili“. Zatím jsem i díky bodům z Ria na 5. místě.
Stanislav Kučera
foto: ittf.com
