Dvoutýdenní přípravu v zemi stolnímu tenisu zaslíbené absolvovala také skupina pod vedením Tomáše Vrňáka
Jak je možné, že Číňané v posledních letech vždy vyhrají mistrovství světa a olympijské hry? Kde berou tolik kvalitních hráčů? Co dělají v přípravě jinak? Tyto otázky si kladou stolní tenisté po celém světě.
Nejlépe se na ně odpovídá, pokud znáte tréninkové prostředí, které Čína nabízí. Proto stolní tenisté rádi vyrážejí na soustředění do nejlidnatější země světa a doufají, že jim tvrdý dril a perfektní podmínky pomohou k hernímu progresu.
Rovněž Češi letos několikrát vyrazili sbírat zkušenosti k těm nejlepším. Na konci ledna trénovali v Šanghaji čeští reprezentanti do 21 let, v srpnu zase šestičlenná skupina z TJ Ostrava KST zavítala do partnerského města Su-čou. Aneta Kučerová strávila během léta měsíc v Číně na vysokoškolském kempu, Hana Matelová zase vyjela za přípravou do Hongkongu.
Všichni však pobývali ve známých centrech a alespoň přibližně věděli, co je čeká. Tříčlenná skupina mladých stolních tenistek pod vedením Tomáše Vrňáka se ale rozhodla vyzkoušet naprosto novou destinaci. Zdena Blašková, Linda Záděrová a Chorvatka Andrea Pavlovicová strávily tři týdny ve sportovním centru ve městě Nanning, kam podle slov trenéra Vrňáka snad ještě nevkročila noha Evropana. Reprezentační trenér juniorek dále vypráví o soustředění v Číně a přibližuje tamní prostředí.
V čem vidíte hlavní důvod čínské nadvlády ve stolním tenise?
V odtrénovaném objemu. Odpověď na tuto otázku je jednodušší, než by kdokoliv čekal. Zkrátka trénují více.
To je tedy největší rozdíl mezi tréninkem v Číně a v České republice?
Rozhodně. Viděl jsem, že Číňané trénují až 30 hodin týdně. Tréninky mají od pondělí do neděle dopoledne každý den, odpoledne čtyřikrát. To v našich podmínkách prostě není možné zvládnout.
Z jakého důvodu?
Pro Číňany je trénink únikem. U nás člověk vyjde z haly, vytáhne mobilní telefon a dvě minuty po tréninku je hlavou v úplně jiném světě. Zatímco v Číně je venku vedro, špína a život v centru bude nejspíše velmi monotónní. Na tréninku tedy rádi zůstávají déle, protože nemusí do venkovního světa, který pro ně není moc příznivý. Dále se domnívám, že sport pro ně představuje jakousi možnost podívat se někdy v budoucnu mimo rodný region.
Absolvovali jste soustředění ve městě Nanning. Můžete popsat podmínky tamějšího centra?
Myslím, že se jednalo o olympijské centrum pro celou oblast. Skládalo se z mnoha hřišť, tělocvičen a dalších prostorů ke sportování. Stravování zajišťovala menza a sportovci bydleli v obrovské patnáctipatrové koleji.
A co se týče podmínek pro stolní tenis?
Pro něj měli vyčleněné dvě haly, v jedné trénovali chlapci, ve druhé dívky. Každá velikostí zhruba odpovídala vlašimské hale a dohromady pojmuly 28 stolů. Zdena, Linda i Andrea hrály jen s dívčí skupinou, kde většině hráček bylo 16 a méně. Šlo tedy o věkově i výkonnostně rovnocenné soupeřky, což bylo velikým přínosem.
Jak pracovali vaši čínští kolegové trenéři?
O dívky se staraly dvě trenérky. Jedna se během našeho pobytu nezvedla ze židle a neodlepila oči od mobilního telefonu. Druhá do haly vždy přišla poslední a odešla první. Její interakce s hráčkami zahrnovala jen nástup, kdy měla pravděpodobně motivační proslov. Jelikož to ale byla hlavní trenérka, tak občas někomu poradila a také nahodila zásobník.
Co nejdůležitějšího jste se v Nanningu naučili?
Vzhledem k tomu, že jsem se kvůli jazykové bariéře příliš nepobavil s čínskými kolegy, mělo soustředění obrovský přínos především pro dívky. Během čtrnácti dnů absolvovaly mnohem více tréninků než by zvládly doma za mnohem delší dobu. Dále poznaly, že se dá trénovat s každým a mohou si trénink přizpůsobit vlastním požadavkům. V Číně bylo samozřejmostí, že hráčky přišly o patnáct minut dříve a trénovaly servis. Všechny se po tréninku protahovaly a nikdo jim to nemusel připomínat. Také kombinace si každý v podstatě určoval sám, ačkoliv byly principiálně stejně.
Můžeme něco z toho přenést na trénování v Česku?
Určitě by se dala vybrat spousta věcí. Velmi mě zaujal způsob, jakým Číňané hrají tréninkové zápasy. Snaží se je totiž co nejvíce přizpůsobit reálné situaci. Postaví si kurty, připraví počítadla, nastaví kamery a hrají. Navzájem si fandí, radí a berou oddechové časy. Příkladný byl také přístup jejich hráček, které opravdu makaly. Naše dívky tedy viděly, že dobrý trénink nezáleží na tom, s kým hrají a kdo jim radí, ale na tom, jestli ony samy chtějí, aby trénink dobrý byl.
