Trenérce stolního tenisu Daniele Smutné sport zachránil život!
Videa se zábavnými cviky pro celou rodinu, informace o pohybových aktivitách a inspirativní příběhy lidí, kteří přivádí děti ke sportování. Takový je nový web projektu Díky za VZPruhu, za kterým stojí Všeobecná zdravotní pojišťovna společně s akcí Díky, trenére.
Každý týden jedna trenérka nebo trenér připraví pro veřejnost a zejména pro děti pohybovou výzvu nebo cvik, po jehož splnění může kdokoliv dostat zajímavou cenu. „Tento projekt vnímáme jako významný krok k prevenci a zdravému životnímu stylu, které jsou hlavně v dnešní době důležité. Další plány budeme postupně představovat, děti se mohou těšit i na zajímavé soutěže,“ řekl Ivan Duškov, náměstek ředitele VZP pro služby klientům.
V prvním dubnovém týdnu se v rámci projektu Díky za VZPruhu představila trenérka stolního tenisu Daniela Smutná. Těžká nemoc ji upoutala na invalidní vozík, a právě sport ji naučil bojovat a nevzdávat se. O to víc trenérku stolního tenisu mrzí, že jsou děti v současné době od něho odstřižené a čím dál více si navykají na komfort a pohodlí. „Dokonce už sdílejí přes sociální sítě koukání na televizi, nemají potřebu jít ven za kamarády. Party a dobrodružství venku nahrazují videohry. Děsí mě, že o něj ztratí zájem. Vždyť sport je jedna z nejlepších možností, která děti připraví na život,“ prohlásila úspěšná trenérka z projektu Díky, trenére, která se dostala v roce 2015 do nejlepší čtyřky. Pro projekt Díky za VZPruhu připravila pohybovou výzvu, kterou najdete na webových stránkách www.dikyzavzpruhu.cz a sociálních sítích VZP.
Před více než deseti lety napadl váš mozek vir, který zapříčinil pravostranné ochrnutí vašeho těla. Neměla jste dobré vyhlídky a nevěděla, zda ještě budete chodit. Jak vám v této době pomohl sport?
Byl to jeden ze zásadních faktorů, který mě připravil jak psychicky, tak fyzicky na dobu mé největší krize. Vděčím mu za strašně moc. Také to, že za mnou do nemocnice chodili mí spoluhráči a neustále mě podporovali, mi obrovsky pomohlo. Proto se snažím vést děti k tomu, aby ve sportu mohly najít připravenost k životu a větší odolnost. O to více mě mrzí, jak to teď vypadá.
Už několik měsíců se nemůže organizovaně sportovat. Co vám nejvíce schází?
Být s dětmi a vést je. Byla jsem závodní hráčkou, po těch zdravotních komplikací jsem s tím musela přestat a vrhla se více na trénování, což je moje velká radost. Jenže teď se opravdu bojím, že děti už nenajdou důvod vstát a jít si zahrát ven, zkusit bojovat a vystoupit z komfortní zóny, ve které se jim líbí, ale zároveň je nepřipraví na život.
Jak v současné době fungujete v Sokolu Plzeň?
Pouze na dálku. Pro svěřence jsem připravila cvičení a excelovskou sdílenou tabulku, do které píší, co udělali za týden. Počítá se také, když si jdou proběhnout, zajet na kole atd. Musí mít strašně pevnou vůli, aby to děti vydržely a stále na sobě pracovaly.
Odhlašují se děti z vašeho klubu, když nemohou trénovat?
Hráči, kteří hrají závodně nebo závodní hráči ne. Ale v ostatních skupinách je dost dětí, u kterých mi napsaly rodiče, že nebudou chodit za této situace.
Jak moc bude náročné naučit zpětně techniku, která je ve stolním tenise klíčová?
Vůbec si nedokážu představit ztrátu jednoho mládežnického roku. Ve stolním tenise je znát, když dítě vypadne na měsíc.
Jak je těžké, že se nemůžete sházet se svými svěřenci?
Děti se schází, ale bohužel hlavně u hraní videoher. Jsme ale natolik dobrá parta, že nás to snad nějak neohrozí a po karanténě bude vše ve stejných kolejích.
Děti se tedy schází jenom v digitálním prostředí…
Když jsem to viděla u některých dětí, tak jsem z toho byla překvapená. Ony už se společně dívají na televizi přes počítač nebo mobil – pustí si film, sedí a vše komentují atd. Začalo jim vyhovovat, že jsou ve škole, aniž by zvedly zadek a někam došly. Přitom bych byla raději, kdyby šly společně běhat nebo si naplánovaly výlet na kole.
