"Bez podpory rodiny by to nešlo," říká rodák z Kyjeva
Rodák z Kyjeva žije v České republice již od roku 1998. Do české Extraligy naskočil v dresu ostravské Nové huti a brzy se propracoval mezi nejlepší hráče české nejvyšší soutěže. Talentovaného stolního tenisty si všimlo pražské El Niňo, a tak se Dmitrij Prokopcov stěhoval do hlavního města. S El Niněm získal pět českých titulů, v jeho dresu hrál i Ligu mistrů. A když přišla nabídka reprezentovat Českou republiku, neváhal a kývl. Jenže na svou premiéru v českém reprezentačním dresu čekal dlouhých šest let… Do družstva kolem Petra Korbela naskočil až na ME v roce 2009 ve Stuttgartu. O rok později, na „domácím“ mistrovství Evropy v Ostravě, se už Dima Prokopcov radoval z bronzové medaile v soutěži družstev.
Co vás vlastně přivedlo do České republiky?
„Jako ukrajinská jednička jsem toužil po nových zkušenostech a impulsech, které jsem již na Ukrajině, kde v té době nebyla příliš silná konkurence, nenacházel. Můj známý ukrajinský trenér tehdy spolupracoval s klubem NH Ostrava, ve kterém jsem posléze podepsal smlouvu a zůstal až do roku 2005.“
Jak rychle jste se naučil řeč. Čeština je hodně těžká…
„Jazyk jsem se zvládl docela rychle, už za půl roku jsem se obstojně domluvil. Tímto chci také poděkovat svým tehdejším spoluhráčům, kteří se mnou trpělivě konverzovali, při čemž často docházelo i k úsměvným situacím…“
Kdo vám v začátcích nejvíce pomohl?
„Ze začátku, kdy jsem česky vůbec nemluvil, mi nejvíce pomohl můj ukrajinský kamarád Alex Sarmatov, jenž se mnou hrál v klubu. A jelikož byl v Čechách o tři roky déle, do všeho mě pořádně zasvětil.“
Asi vás hodně mrzí, že jste musel dlouho čekat na české občanství, to muselo být hodně nepříjemné.
„To je pravda. Na české občanství jsem čekal šest dlouhých let. Dost mě to výkonnostně přibrzdilo, protože jsem po celou tu dobu nemohl hrát za českou ani ukrajinskou reprezentaci a samozřejmě jsem se nemohl startovat ani na žádných mezinárodních turnajích. Toto období tak považuju za velkou ztrátu v mém profesním životě.“
Nevadí vám, že stolní tenis je v současné době ve stínu jiných sportů?
„Určitě. Je to velká škoda, zvlášť když vidím, jak byl dříve stolní tenis v Čechách populární. A tak si říkám, že je teď na nás, abychom s tím něco udělali a úspěchem na mezinárodní scéně opět přitáhli fanoušky ke sledování tohoto krásného, všestranného, ale bohužel nedoceněného sportu.“
Jak vypadá běžný den profesionálního stolního tenisty?
„Jelikož hraji za francouzský klub GV Hennebont, což obnáší časté a zdlouhavé cestování na zápasy, někdy mám pocit, že můj běžný den je v letadle trasa Praha – Paříž… Ale teď vážně. Pokud nejsem na cestách, snažím se trénovat dvakrát denně a prokládat to posilovnou či během. A pak se zrelaxuji s dcerami na hřišti.“
Zmínil jste vaše dcery. Co rodina, jak vás podporuje?
„Bez podpory rodiny by to nešlo. Pohoda v soukromém životě je pro mě velmi podstatná. Mám velkou radost, že se všichni mí blízcí stali velkými fanoušky ping-pongu. Dokonce i moje nejmladší dcera, které bude rok a půl, vydrží už chvíli sledovat některé mé zápasy. A nesmím samozřejmě opomenout mou ženu, která je mým velkým kritikem a rádcem. Takže se ji snažím poslouchat a hrát to přes síťku a na stůl…“
Stolnímu tenisu vládnou Asiaté. Jak moc je těžké se v té asijské přesile prosadit?
„Stačí se podívat na první světovou dvacítku a odpovíte si sám. Hráči Číny v současné době dominují světovému ping pongu a ještě dlouho budou. A to nejen díky jejich přísné disciplíně a náročným tréninkům, ale i dokonalým podmínkám. Nikdo ale není neporazitelný a každá zeď se dá zbourat, že?“
Blíží se olympijské hry v Riu? Láka vás start na olympiádě?
„Pro kterého sportovce by nebylo životní metou start na Olympiádě? Je to můj velký sen, pro jehož splnění se budu snažit udělat maximum. Držte mi palce! :-)“
František ZÁLEWSKÝ, Jekatěrinburg
