"Přijel jsem do Frýdlantu vyhrát první kolo a bylo z toho stříbro," říká František Plaček
Byl bezesporu největším překvapením šampionátu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Zopakoval zisk stříbrné medaile z roku 2015 a řekl si o pozvánku na kontrolní turnaj reprezentace, kterou může přeměnit v účast na mistrovství světa. František Plaček přišel před sezonou do Extraligy mužů z Německa, ovšem angažmá ve Františkových Lázních nedopadlo podle jeho představ.
Proč jste se rozhodl vrátit do české extraligy?
Hlavním důvodem byl fakt, že na každý zápas do Německa jsem musel dojíždět přes tisíc kilometrů. Už se mi tedy nechtělo tak daleko cestovat a když se objevila možnost hrát za Františkovy Lázně, šel jsem do toho. Do klubu jsem vstupoval nejen jako hráč, ale také jako spolumajitel, takže jsem si od toho projektu hodně sliboval.
Za Františkovy Lázně jste ale odehrál jen čtyři dvouhry a už jste tým opustil. Co se pokazilo?
Myslím, že tohle téma je opravdu na dlouhé povídání. Určitě jsem nečekal, že se situace v klubu tak rychle vyhrotí. Prvním náznakem problémů bylo chování Tomáše Pavelky, který stihnul za jeden víkend urazit mě a Tondu Gavlase, a ještě ponížil našeho diváka. Důvodem jeho nespokojenosti bylo, že jsme se rozhodli pro změnu míčků. Druhý den odmítl vůbec k zápasu nastoupit, následně nám utkání skrečovali, protože musel hrát Lukáš Hobl, který nebyl na soupisce. Po tomto incidentu jsem byl velmi naštvaný.
Proto jste z klubu odešel?
Ten pravý důvod teprve přišel. I když se celé vedení klubu shodlo na tom, že vypovíme Tomáši Pavelkovi smlouvu, těsně před podpisem výpovědi přišli Petr a Anton Gavlasovi, že si celou záležitost rozmysleli a že Pavelka výpověď nedostane. Následně porušili také další dohody, které jsme uzavřeli, a to už bylo na mě moc. Určitě je to pro mě dobrá životní zkušenost, že nemám chodit do podnikání s dvěma příslušníky jedné rodiny. I když jsme v začátcích měli stejné názory a cíle, velmi brzy přišly neshody a komplikace. Cítil jsem, že nedokážu prosadit věci, které jsem považoval za správné, a proto jsem se rozhodl z klubu vystoupit.
Měl jste vůbec motivaci do tréninku, když před vámi byla vidina celého roku bez ligového zápasu?
První týden jsem probrečel. Nestydím se to přiznat, bylo mi hrozně líto, jak mé působení ve Františkových Lázních dopadlo. Měl jsem dokonce chuť vykašlat se na celý stolní tenis a už ho nikdy nehrát. Uvědomil jsem si však, že stolní tenis hrát chci, hrozně by mi ten sport chyběl. Řekl jsem si, že rok bez klubu vydržím a nic tak hrozného se nestalo. Čas utekl rychle, za chvíli začíná nová sezona a já už mám nové angažmá ve třetí německé lize.
Vedle stolního tenisu jste tak měl určitě více času na mimosportovní aktivity.
Přesně tak, měl jsem hodně práce s podnikáním. Začal jsem se věnovat organizaci turnajů TT Star, což mě velmi baví, protože se neustále pohybuji v oblasti, kterou dobře znám. Je to moc zajímavá práce, snažíme se, aby turnaje TT Star měly vysokou, profesionální úroveň. Dalším cílem je propagovat stolní tenis na sociálních sítích, což děláme formou krátkých videí z jednotlivých turnajů. Zároveň je třeba být velmi opatrný například při výběru hráčů pro jednotlivé turnaje. Musíme předcházet nekalým praktikám, které velmi často hrozí, když se hrají zápasy, na které je možno vsázet. Naštěstí nám pomáhá Tipsport, který má vlastní program pro vyhledávání podezřelých sázek, a i my známe dobře hráče, kteří jsou schopni zápas vypustit.
I přesto, že nehrajete pravidelnou soutěž, jste přijel na domácí šampionát ve Frýdlantu nad Ostravicí. S jakými ambicemi?
Hlavně jsem chtěl vyhrát první zápas a postupem do osmifinále potvrdit svoje nasazení. Když jsem viděl los, který byl opravdu šíleně těžký, říkal jsem si, že Dimu Prokopcova zkusím alespoň potrápit.
Nakonec se vám povedlo víc, než jen to. Po dramatickém průběhu jste vyhrál 4:3. Vzpomenete si, co se vám honilo v koncovce hlavou?
Mám výhodu v tom, že jsem nervózní hlavně před začátkem utkání, jak už hra začne, cítím se v pohodě. V koncovce se nesnažím hrát nic speciálního a nového, chci prostě hrát stejně, jako by stav zápasu byl 0:0. V posledním setu mého zápasu s Dimou jsem přemýšlel maximálně nad tím, jaký zahraji servis a příjem, nic dalšího jsem nevymýšlel.
Takhle těsná výhra s nasazenou jedničkou vás určitě povzbudila do dalších zápasů.
Určitě, navíc ze mě úplně spadl stres, byl jsem spokojený. Ale nechtěl jsem, aby mě to ukolébalo, i v dalších zápasech jsem chtěl stále bojovat a jít za výhrou. V dalším kole mě navíc čekal Pepa Šimončík, kterého jsem už na mistrovství porazil a věděl jsem, že klidně mohu vyhrát i tento zápas. Byl o velmi těžký souboj, ale udržel jsem koncentraci až do konce a bylo z toho další vítězství 4:3.
Nakonec vaše cesta skončila až ve finále, stejně jako v roce 2015 v Hranicích na Moravě. Byly tyto dva turnaje něčím podobné?
Před dvěma lety šlo o mé první finále a pro mě to bylo veliké překvapení. Cítil jsem, že mi trochu přál los, neboť jsem nastoupil proti hráčům, které znám z tréninku. Ať už to byl David Reitšpies, Jirka Vráblík nebo Tomáš Konečný, všechny jsem na tréninku několikrát porazil a věřil jsem, že s nimi mohu hrát vyrovnaně. Naopak letos mi los přidělil hned nasazenou jedničku a v semifinále jsem hrál proti Pavlovi Širůčkovi, který mě v Hranicích ve finále porazil. Ověřil jsem si tedy, že mohu uspět, i když mi úplně nepřeje rozlosování. Oba turnaje spojuje drobné zklamání, že se mi nepodařilo udělat ten poslední krok k mistrovskému titulu.
Další společnou věcí obou „stříbrných“ republikových šampionátů bylo, že jste pár dnů před začátkem kompletně změnil potahy. Je toto vaše cesta k úspěchu?
Ani skoro nevím, proč jsem takové rozhodnutí udělal. Kdybych měl svěřence, který by se rozhodl pro podobnou změnu, určitě bych mu ji neschválil. Je to skoro až nesmysl. Změna potahů před dvěma lety byla hodně spontánní, zatímco letos jsem přešel na potahy vhodnější pro bezešvé míčky. Hledal jsem takový potah, který by byl nepříjemný i při hraní s bezešvými míčky, což můj starý sendvič nebyl. Samozřejmě to má nevýhodu v tom, že za vypjatého stavu mohu zahrát míček jen pár milimetrů vedle stolu, což je jistě způsobeno tím, že nemám s novými potahy tolik natrénováno.
Takže příští rok máme očekávat další výměnu potahů?
Určitě, třeba zkusím změnit i držení pálky a bude ze mě levák hrající tužkovým držením (smích).
Mezi muži je sendvič velmi nezvyklý, jen velmi málo hráčů jej používá. Jak jste se s tímto potahem „spřátelil“?
Začínal jsem v oddílu TJ Batesta Chodov a skoro všichni tam hráli s materiálem. Ani já jsem nebyl výjimkou, se sendvičem jsem vyhrál mistrovství republiky mladších žáků. Když však přišel posun do mládežnické reprezentace, reprezentační trenér mi řekl, že pokud chci reprezentovat, musím hrát s útočným potahem na obou stranách pálky. Sendvič jsem tedy sundal, a i bez něj se mi slušně dařilo.
Proč jste se rozhodl znovu se k sendviči vrátit?
Přišlo to asi před pěti lety, kdy jsem absolvoval soustředění v Číně. Viděl jsem tam, že sendvič používá překvapivě hodně hráčů a já jsem si řekl, že přesně takhle bych chtěl stolní tenis hrát. Opět jsem se tedy vrátil do svých začátků a hraní se sendvičem mě začalo velmi bavit. Hlavně se mi líbilo, jak ostatním hráčům znepříjemňuji hru, v tom jsem se vyžíval.
Vnímáte tedy sendvič jako svoji výhodu?
Záleží, kdo zrovna stojí za stolem proti mně. Když hraji s někým, kdo ví, jaké falše se mu vrací a má dobrou taktiku, je sendvič spíše nevýhodou. Takových specialistů ovšem není mnoho, málokdo dnes hraje se sendvičem, tudíž chybí tréninková praxe proti hráčům jako jsem já.
Tím lépe pro vás a pro další hráče, kteří podobný druh potahů používají.
To sice ano, ale z hlediska celého českého stolního tenisu to určitě není dobře. Myslím, že by měl být zaveden systém, který více zapojí hráče s materiálem do tréninku. Pokud se naši nejlepší hráči potkají s podobným hráčem na mezinárodní scéně, budou ve veliké výhodě. Obranáři, leváci, hráči se sendvičem by měli sloužit jako sparingpartneři pro všechny složky reprezentace. Z této spolupráce budou těžit obě strany a zlepšení musí brzy přijít. Nemělo by se stát, abych na mistrovství republiky přešel přes dva reprezentanty, kteří by mě měli lehce porazit. A určitě by také porazili, kdyby se mnou častěji trénovali. Málokdo z našich nejlepších opravdu ví, co od sendviče čekat a jak proti němu hrát.
Jak vidíte svou budoucnost ve stolním tenise? Po druhém místě na letošním mistrovství přišla nominace na kontrolní turnaj o účast na mistrovství světa. Měl byste zájem reprezentovat?
Pozvání na nějakou vrcholnou akcí bych určitě neodmítnul. Od osmnácti let ale také podnikám a už nemám takové ambice, jaké jsem měl v juniorském věku. Netrénuji tedy tak často, stolní tenis vnímám spíše jako možnost protáhnout tělo a pozdravit se s kamarády. Určitě to pro mě není primární zdroj obživy. Může to být výhoda, pokud prohraji zápas tak se v zásadě nic nestane, mohu tedy hrát bez nervů.
Pro zařazení do reprezentace to ale určitě je překážkou, neboť se od hráče očekává profesionální přístup a stoprocentní oddanost stolnímu tenisu.
Přesně tak, ale není to někdy také ke škodě? Myslím, že někdy může nastat situace, kdy si hráč na sebe vytvoří extrémně veliký tlak. Prohraný zápas pak znamená konec světa, protože jaksi není jiná oblast, kam by se tento profesionální hráč mohl uchýlit a schovat před neúspěchem. Já tedy nechci být závislý na stolním tenise, beru ho jako zábavu. A jestli to v rámci zábavy dotáhnu až k nějakým úspěchům, to beru jako skvělý bonus.
Stanislav Kučera
