"Těším se na setkání s bývalým trenérem a jeho manželkou," přiznává česká reprezentantka
Nejúspěšnější česká stolní tenistka posledních let Iveta Vacenovská po skončení minulé sezony oznámila, že nebude dál pokračovat v rakouském klubu Linz AG Froschberg, v němž strávila dlouhých třináct let. Následně si po olympiádě naplánovala zdravotní přestávku. Odehrála jen pár zápasů ve druhé nejvyšší francouzské lize. Možnost zahrát si ve městě, kde strávila od svých sedmnácti let celou úspěšnou kariéru, si ujít nemohla. Má za sebou první zápas kvalifikace na letošním Austria Open.
Proti Chorvatce Ivaně Tubikanecové odvracela jeden mečbol, ale nakonec po dramatickém boji zvítězila 4:3. „Moc jsem si to neužila. Myslela jsem, že to bude o něco lepší, ale nakonec jsem vítězství doslova vydřela. Věřím, že můj výkon na turnaji půjde nahoru,“ řekla po skončení zápasu.
Jaký je to pocit hrát doma, a vlastně už ne doma?
Je to jiné, to je pochopitelné. Už na jaře, když jsem věděla, že nepodepíšu smlouvu na novou sezonu, bylo jasné, že se bude v listopadu hrát v Linzi Austria Open. V klubu jsem z legrace připomínala, že se neloučíme na dlouho a na podzim se uvidíme. Mám velmi zvláštní pocit. Podobný jako před olympiádou, kdy jsme právě v Linzi absolvovaly soustředění a já jsem poprvé spala ve městě v hotelu, a ne ve svém bytě. Jsem ale moc ráda, že jsem se tady mohla vrátit a mohu si zahrát před fanoušky, kteří mě velmi dobře znají.
Už jste se stihla přivítat s vedením vašeho bývalého klubu a nějakými přáteli?
My jsme se rozešli v naprosté pohodě, všichni akceptovali důvody, proč jsem se rozhodla odejít, takže i přivítání bylo velmi příjemné a vřelé. Už jsem se viděla s šéfem klubu a těším se, že se ještě potkám s dalšími lidmi, kteří mě po celou dobu mého působení v Linzi podporovali a fandili mi.
Kdo byl úplně první koho jste po příjezdu potkala?
Už po příjezdu do hotelu jsem viděla u recepce jednoho funkcionáře, který pomáhá tady na turnaji. Pak během tréninku mě třeba pozdravil jeden rozhodčí, který pískal spoustu našich domácích zápasů. Okamžitě se ke mně v hale hlásil také syn od hlavního manažera a pak i můj bývalý šéf Günther Renner.
Myslíte, že vás v průběhu turnaje budou místní fanoušci povzbuzovat?
Já si myslím, že na závěrečné fáze turnaje určitě do haly přijde fanklub našeho mančaftu. Takže pak si umím představit, že budou fandit i mně. Oni to jsou klasičtí hobíci, kteří chodili do haly třikrát týdně trénovat, jezdili s námi na zápasy a častokrát jsme s nimi po těch domácích sedávali a bavili se o ping pongu.
Už jste potkala některé bývalé spoluhráčky?
Ty jsem zatím ještě neviděla, ale docela mě rozesmála situace, kdy mi po příjezdu během večeře došla fotka reprezentačního tranzitu, na kterém jsem vyfocená. K tomu mi moje kamarádka rakouská reprezentantka Liu Jia napsala krátce, že jsem jí chyběla a doufá, že nedojelo jen auto, ale v něm také já. Ona je sice zraněná a hrát na turnaji nebude, nicméně už jsme domluvené, že podle mých možností zvládneme určitě zajít na kafe a popovídat si.
Co všechno ještě máte v plánu stihnout? Těch míst, kam byste chtěla zajít je určitě hodně.
S tím pochopitelně počítám. Zajdeme někam, kde to mám ráda i se spoluhráčkami s nároďáku. Moc se ale těším na páteční večer, kdy jdu navštívit bývalého trenéra s manželkou. Byli jako moje rodina, mají malé dítě, takže tohle si taky nenechám ujít. Vždyť jsem je neviděla přes půl roku.
Když naberete do plic tolik známý vzduch v Linzi a zasníte se, které momenty pro vás zůstávají jako vůbec nejsilnější?
Ze sportovních zážitků jsou to výhry v Champions League. V roce 2013 jsme vyhrály doma s maďarským Budaorsi a byl to hodně stresový zápas. Prohrávaly jsme jako velký favorit 0:2 a dokázaly jsme to otočit. A taky možná vůbec první triumf v nejprestižnější klubové soutěži Evropy v roce 2009. To jsem ještě nebyla stálou členkou kádru, ale v jednom finále mě trenér poslal do hry jako takového žolíka. Sice jsem prohrála, ale nakonec z toho bylo celkové vítězství a obrovská radost. V hledišti byla celá moje rodina a všichni mi fandili.
