Mezi hosty “rakouského“ mistrovství Evropy ve stolním tenisu byla celá řada významných osobností. Jaroslav Staněk, bývalý vynikající československý reprezentant, přijel do rakouského Schwechatu na pozvání mezinárodního Swaythling Clubu. Každý den pečlivě sledoval dění v hale Multiversum. Pochopitelně ho nejvíce zajímaly výsledky českých reprezentantů. V nabitém programu “schwechatského“ šampionátu jsme našli čas na rozhovor až těsně před odjezdem Jaroslava Staňka domů do Prahy.
Jak se vám mistrovství Evropy ve stolním tenisu ve Schwechatu líbilo?
“Byl to určitě hezký šampionát, i když ne všechno bylo ideální. Hrálo se v moderní hale, která se mi zdála přece jenom na tak velkou akci trošku těsná. Další vadou na kráse bylo, že tréninková hala se nacházela asi čtyři sta metrů od haly Multiversum. Pro diváky bylo jistě dobré, že měli díky elektronickým tabulím přehled o výsledcích na jednotlivých stolech a to dokonce i o zápasech ve vedlejší hale. Ubytování bylo v poměrně vzdálených hotelích, ale doprava pořadatelům celkem fungovala. Celkově lze říci, že se Rakušanům šampionát vydařil.“
Jaroslav Staněk byl vděčným divákem mistrovství Evropy ve Schwechatu
Vy jste startoval na prvních evropských šampionátech. Od té doby uběhlo hodně let. Jak se mistrovství Evropy za těch padesát let změnilo?
“To se nedá vůbec srovnávat. Je úplně jiná doba. Ten vývoj a to nejen v samotné hře, ale i v organizaci šampionátu, šel ohromným způsobem dopředu. Jako hráč a později trenér jsem ale zažil lepší mistrovství Evropy než bylo to první v roce 1958. Hrálo se ve velikých halách, jako například ve Švédsku v hale Scandinavium.“
Československý stolní tenis patřil ve své době k absolutní světové a evropské špičce. Zažil jste ještě slavnou generaci českých mistrů světa?
“My jsme se s Váňou, Andreadisem, Vyhnanovským a dalšími v reprezentaci, bohužel, minuli. Ale se všemi jsem mockrát hrál v lize nebo na mistrovství republiky. Kromě toho jsem si jednou zahrál, a moc rád na to vzpomínám, s legendárním Bohumilem Váňou. To jsem ještě byl středoškolák v Opavě a tehdy k nám přijel na takové exhibiční utkání. A já jsem měl tu čest proti Bohouškovi Váňovi nastoupit. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek.“
Můžete zavzpomínat na vaše spoluhráče z československé reprezentace, se kterými jste šířili slávu našeho stolního tenisu?
“Mým celoživotním partnerem co se týká stolního tenisu byl Vlado Miko. On měl podobný osud. Vlado přišel do Prahy z Krupiny, já z Opavy. Společně jsme se zabydleli na té pražské ping-pongové scéně. Já hrál za Slávii VŠ, on ve Spartě. Dále to byli Štefan Kollárovits, Jarda Kunz a Eman Kudrnáč, který, bohužel, potom tragicky zahynul. To bylo takové jádro našeho reprezentačního týmu.“
Jaroslav Staněk (druhý zleva) se svými spoluhráči z ME 1964 v Malmö
Vaše reprezentační kariéra byla velmi úspěšná. Odehrál jste řadu mistrovství Evropy i světa. Na který šampionát nejraději vzpomínáte?
“Určitě to bylo mistrovství Evropy v roce 1964 ve švédském Malmö, kde jsem získal tři medaile. Z Vlado Mikem jsem měl zlato ve čtyřhře, dále bronz v soutěži družstev a já sám jsem získal ještě individuální medaili – bronz ve dvouhře. To byl opravdu vydařený turnaj, i když jsme medaile přivezli i z dalších šampionátů. Jen namátkou připomenu, mistrovství Evropy v roce 1966 ve Wembley, kde jsme s Vladem prohráli až ve finále nebo mistrovství světa 1967 ve Stockholmu, kde jsme byli ve čtyřhře třetí.“
O vás se traduje, že jste jako jeden z mála stolních tenistů hrával českou nejvyšší soutěž pouze ze jeden klub, za Slavii VŠ Praha. To je v současné době téměř nemožné. Hráči kluby střídají jak se dá, zejména z ekonomických důvodů…
„To je pravda. Na vrcholové úrovni jsem hrál jen za Slavii VŠ Praha. Až když jsem s vrcholovým stolním tenisem končil, tak jsem přešel do Startu Praha, kde jsem hrál druhou ligu.“
Po ukončení hráčské kariéry jste se stal trenérem. A ne ledajakým. Vedl jste státní reprezentaci Rakouska. Jak k tomu došlo?
„Pro mě to byla v té době z nouze ctnost. Já jsem se pohyboval v úplně jiné sféře. Dělal jsem redaktora a působil jsem v různých funkcích ČSTV. V roce 1989, když se všechno začínalo měnit, jsem chtěl dělat trenéra. Nabídl jsem se tehdejšímu vedení Československého svazu stolního tenisu, ale neměli o moje služby zájem. A tak jsem v roce 1990 vyrazil na mistrovství Evropy do Göteborgu, kde jsem se chtěl porozhlédnout po nějakém vhodném angažmá. Měl jsem štěstí. Oslovil jsem mého známého a tehdejšího prezidenta rakouského svazu, jestli o něčem neví. A on mi řekl, tak příští týden přijeď. Jel jsem tedy do Vídně a převzal jsem rakouské národní družstvo mužů. Kromě toho jsem ještě trénoval a dokonce i hrál za Eden Vídeň.“
V kterých to bylo letech?
„Bylo to od roku 1990 do roku 1996. A velice rád na toto období vzpomínám. V rakouském reprezentačním družstvu byli mimo jiné Werner Schlager, Karl Jindrak, Ding Yi a Qian Qianli. Oba naturalizovaní Číňané prakticky rakouský stolní tenis vytáhli do těch pozic, kde se v minulosti nacházel.“
Jaroslav Staněk (vpravo nahoře) na snímku české sekce Swaythling Clubu z roku 2007
Setkal jste se v průběhu mistrovství Evropy ve Schwechatu s Wernerem Schlagerem?
“Samozřejmě. Setkal jsem se několikrát nejen s Wernerem, ale i s jeho rodiči. On byl vždycky velice svérázný hráč. Měl talent od boha, ale někdy na to příliš hřešil. Já jsem se ho snažil tlačit do větších tréninkových dávek a on to kolikrát nechtěl akceptovat. Někdy to muselo jít, jak se říká na sílu. A teď tak trochu upadl i v nemilost rakouského svazu. Tenhle šampionát uspořádali ve Schwechatu kvůli němu, aby se tady rozloučil se svojí špičkovou kariérou. A nakonec nestartuje. A když jsem se ho zeptal proč, odvětil, že nemá natrénováno. Měl prý s přípravou mistrovství Evropy tolik starostí, že se nestačil dostatečně připravit, aby mohl Rakousko důstojně reprezentovat.“
Na závěr se podívejme na vystoupení české reprezentace. Jak jste viděl ve Schwechatu své nástupce?
“Plné absolutorium zaslouží družstvo žen. Nelíbilo se mi vystoupení mužské části naší reprezentace. Myslím si, že máme v Česku velmi dobrý základ, abychom v Evropě stačili. Když k dvojici mladých hráčů Širučkovi a Jančaříkovi, a k o něco starším Konečnému a A. Gavlasovi přidáme talentované mladíky jako Polanského nebo Reitšpiese, máme velice slušný potenciál. Pokud se s ním bude pracovat, bude zase mužský český stolní tenis tam, kde bychom ho rádi viděli.“
