Josef Braun: "Tomáš za posledních pár měsíců mentálně neskutečným způsobem vyrostl."
Stejně jako jejich svěřenci absolvovali porci devíti zápasů ve třech dnech. A nedá se říct, že by to měli jednodušší, než mladí čeští reprezentanti. Trenéři prožívali turnaj TOP 10 v Praze stejně emotivně, jako kvarteto Tomáš Polanský, Nikita Petrovová, Jan Valenta a Zdena Blašková.
Je zřejmě zbytečné se ptát, kdo z nich byl nejspokojenější, komu udělal jeho hráč nebo hráčka největší radost. Josef Braun totiž pomohl juniorovi Tomáši Polanskému k prvenství na turnaji a po posledním zápase neskrýval nadšení z jeho předvedeného výkonu. „Musím souhlasit s Polišem, že tohle jsem nečekal ani já. Samozřejmě, on byl favorit, ale všichni moc dobře víme, že TOP 10 je nesmírně těžký turnaj, na němž není slabého soupeře. Proto byla Tomášova cesta turnajem příjemným překvapením i pro mne. Osobně si myslím, že se vše zlomilo ve druhém kole, kdy prohrával 0:2 na sety s Francouzem Bertrandem a za stavu 4:7 ve třetím setu jsem si vzal oddechový čas. Už ani nevím, co jsme spolu probírali, ale Tomáš od toho momentu hrál jako vyměněný. Zápas otočil, a to ho povzbudilo natolik, že pak už jeho výkon neustále stoupal. Jistě, měl ještě pár slabších chvil, prohrával, ale vždy to dokázal zvládnout,“ chválil svého svěřence Josef Braun.
Vůbec největším překvapením pro reprezentačního kouče českých kadetů byl způsob, jakým Tomáš Polanský řešil krizové situace. „Za posledních několik měsíců neskutečným způsobem mentálně vyrostl. Je psychicky mnohem silnější a dokáže otáčet zápasy, které třeba v minulosti občas prohrával. Myslím, že mu v tomto směru hodně pomohlo německé angažmá, kde si musel od samého začátku uvědomit, jak a kam vlastně chce nasměrovat svoji kariéru. A jak je vidět, jde po správné cestě. Všichni víme, že je jedním z nejlépe technicky vybavených hráčů své kategorie v Evropě. Teď k tomu přidal i obrovskou vůli po vítězství, herní kázeň, a to byl asi ten hlavní důvod, proč se mu turnaj tak povedl. Udělal mi tím obrovskou radost,“ dodal.
Pokud vezmeme v úvahu poměr vyhraných a prohraných zápasů, měl by být druhým nejspokojenějším trenérem Tomáš Vrňák. Kadetka Zdena Blašková totiž nakonec skončila s aktivní bilancí pěti vítězství a čtyř porážek, což jí vyneslo konečné šesté místo. „Po tom, co předvedla první den, vlastně ani nezbývá, než být hodně spokojený. Ovšem současně s tím musím říct, že jednoduše nevím, proč podala tak odlišné dva výkony. Mohu se jen domnívat, že to byl veliký tlak z domácího prostředí a touhy dokázat, že patří mezi nejlepší kadetky v Evropě. V takové nepohodě jsem ji už dlouho hrát neviděl,“ kroutil hlavou při vzpomínce na tři prohry z prvních pěti zápasů.
To, že se pak rozehrála ke skvělým výkonům a v posledním zápase například porazila celkově druhou Rumunku Taniu Plaianovou, udělalo trenéru Vrňákovi velikou radost. „Ocenil jsem vlastně už to, že i v tak obrovské herní nepohodě, kdy si vůbec nevěřila, dokázala vyhrát dva zápasy. A následné výkony proti Plaianové nebo oběma Ázerbájdžánkám byly opravdu z těch nejpovedenějších vůbec.“
Trenér Kamil Koutný marně doufal, že se juniorka Nikita Petrovová dočká alespoň jednoho vítězství. Turnaj nezačala vůbec špatně a silnějším soupeřkám vzdorovala zuby nehty. Pak přišlo čtvrté kolo a souboj s juniorskou vicemistryní Evropy Francouzskou Marií Migotovou. V něm vedla 3:1 na sety, pak 5:1 a ještě 7:4 v sedmém setu. Nevyužila dokonce mečbol a zápas prohrála. „Všechny čtyři zápasy hrála výborně, dokonce i po prohře s evropskou šampionkou Rumunkou Diaconuovou jsem ji mohl za výkon pochválit, ale po té čtvrté porážce už se s ní nedalo pracovat. Je to škoda, protože turnaj jí mohl dát hodně. S takovými hráčkami se normálně na turnajích potkává jen zřídka. Je hodně sama k sobě vnitřně negativní, takže si myslím, že si moc zkušeností nakonec ani neodnese. Bez ohledu na to, jak psychicky náročný turnaj to je, mrzí mě, že nedokázala prohru s Migotovou skousnout a dál pokračovat s čistou hlavou,“ řekl Kamil Koutný.
Ani trenér kadeta Jana Valenty neměl mnoho důvodů ke spokojenosti. Bývalý reprezentant Josef Plachý se snažil velmi citlivě hodnotit výkony svého synovce, ale nakonec stejně musel uznat, že do turnaje nastoupil až s příliš velkým respektem. „To se pak začalo umocňovat s každým prohraným soubojem. Nehrál přitom špatně, měl zápasy, ve kterých jsem naopak ocenil jeho bojovnost a nasazení, ale když neproměnil mečbol v duelu s Italem Carlem Rossim, vše vyústilo ve frustraci a absolutní ztrátu sebevědomí. Ani zautomatizované věci z tréninku nezvládal a těžko hledal jakoukoliv herní jistotu.“
Podle Josefa Plachého byla cesta turnajem Jana Valenty podobná té, kterou prožila i Nikita Petrovová. Oba měli možnost díky divokým kartám změřit síly s nejlepšími hráči svých kategorií v Evropě a oba se jen těžko smiřovali s faktem, že ani dobrá hra a dokonce mečbol v zápase nemusí vést k vítězství. „Byla to pro Honzu bezesporu velká škola, jenže si nejsem úplně jistý, jestli nebyla příliš tvrdá. Viděl, že i s těmi nejlepšími se dá hrát, pokud udrží koncentraci a vyvaruje se zbytečných chyb. Jeho duel s Rusem Grebnevem byl například z mého pohledu velmi hezký. Jenže atmosféru takového turnaje nikde jinde nezažijete, to je potřeba vyzkoušet na vlastní kůži. Byť to někdy takhle bolí,“ dodal Josef Plachý.
