Sympaťák „Dima“ se na letošním Czech Open naposledy představil v národním týmu
I za poměrně krátké, desetileté působení v reprezentaci se výraznou měrou zasloužil o zviditelnění českého stolního tenisu. V červnu 2011 figuroval na 48. místě světového žebříčku, na evropském šampionátu v Ostravě v roce 2010 pomohl družstvu k bronzové medaili, kvalifikoval se na olympijské hry v Riu. A nyní, ve 38 letech, se ukrajinský rodák Dmitrij Prokopcov rozloučil s národním týmem.
Poslední zápas v reprezentaci sehrál před domácím publikem v Olomouci. Bojoval, jak je u něj zvykem, o každý míček. Bohužel neozdobil rozlučku vítězstvím, v kvalifikaci nestačil na Francouze Robinota, když nevyužil slibné vedení 10:7 v pátém setu. Přesto při ohlédnutí za kariérou v dresu s českým státním znakem rozhodně může být spokojen.
Na jaký moment ze své reprezentační kariéry budete nejraději vzpomínat?
Pro mě byla nejdůležitější bronzová medaile z mistrovství Evropy v Ostravě v roce 2010. Co se týče mých vzpomínek, tak tam jsme udělali nejlepší výsledek. Před našimi diváky ve skvělé atmosféře… Mohli jsme dopadnout ještě lépe, ale já to hodnotím jako největší úspěch.
A máte naopak i nějaký nejhorší moment?
Trochu mě mrzí, že jsem sice byl na olympiádě v Riu, ale vypadl jsem hned v prvním kole. Myslím si, že spousta lidí to nepochopila a odsoudila, že jsem se tam dostal úplně zadarmo. Takže to vidím jako takový úspěch, neúspěch.
Narodil jste se na Ukrajině. Jak vůbec probíhal váš „přestup“ do české reprezentace?
Na české občanství jsem musel čekat pět let a v té době jsem nemohl hrát ani za Ukrajinu, ani za Česko. Jsem opravdu moc vděčný předsedovi České asociace stolního tenisu Zbyňku Špačkovi, který mi pomohl k zisku občanství a v roce 2008 dá se říct odstartoval moji reprezentační kariéru. Rozhodl jsem se pro Česko, protože jsem věřil, že to bude lepší. A nyní jsem hrdý a pyšný, že jsem deset let reprezentoval Českou republiku.
Jaký byl váš důvod k odchodu z Ukrajiny?
Pohádal jsem se s ukrajinským svazem. Organizace tam nestála za nic a už mě to přestalo bavit. Viděl jsem možnost, že se mohu v Evropě zlepšovat a na Ukrajině by to jen stagnovalo. Buď jsem mohl jít pryč, nebo zůstat a být průměrným hráčem.
Proč jste si vybral právě Česko?
V osmnácti letech jsem dostal nabídku na přestup do ostravského klubu a tam se mi dařilo. Škoda jen, že jsem musel pět let čekat na to občanství. Kdybych jej dostal dřív, myslím si, že bych mohl být daleko platnější.
Co vás dovedlo k ukončení působení v reprezentaci?
Zjistil jsem, že nemohu absolvovat všechny tréninky a plány reprezentačního týmu. Bylo toho na mě moc. Kdyby šlo udělat nějaký kompromis, tak bych třeba i pokračoval, ale nic takového nebylo možné, tak jsem si řekl, že to nemá cenu. Do reprezentace teď patří mladší hráči, kteří to mohou dělat lépe a budou přínosnější než já. A taky, je mi 38, ten věk utíká, i když si myslím, že ještě bych mohl něco našim hráčům klidně dát. Stejně jako spoluhráčům v klubu, tam doufám, že budu přínosný.
Vaše kariéra tedy nyní bude pokračovat na klubové úrovni?
Zatím mi drží zdraví a doufám, že klub bude fungovat a uděláme co nejlepší výsledky.
