"Byl bych rád, kdyby se diváci opět vrátili do ochozů a fandili ping pongu," říká legendární hráč
Jen těžko bychom na české sportovní scéně našli někoho, kdo se stejně jako Milan Orlowski ve čtyřiašedesáti letech aktivně pohybuje v nejvyšší domácí soutěži jako hráč. Mistr Evropy z roku 1974 tvoří společně s Jindřichem Panským a Petrem Javůrkem tým legend, který před probíhajícím ročníkem postoupil do Extraligy mužů. Družstvo KT Praha je sice v tabulce předposlední, ale legenda českého stolního tenisu věří, že ještě neřeklo poslední slovo.
Jste v Extralize nováčci, ovšem co se týče herních zkušeností, v tomto směru na vás ani nikdo nemá. Jak se v nejvyšší soutěži cítíte?
Kdyby se hrálo jen na zkušenosti, tak to bychom asi byli opravdu hodně vepředu. Je to pochopitelně pro nás silná soutěž, to jsme věděli předem. Osm týmů je pro nás nehratelných, ale s těmi třemi zbývajícími budeme bojovat o udržení a já věřím, že se zachráníme.
A co vy osobně ve svých čtyřiašedesáti letech?
Opakuji to stále, to svoje jsem si už odehrál dávno. Teď už hraji jen pro zdraví, pro dobrý pocit a je mi jasné, kde jsou moje hranice. Hrál jsem teď v Ostravě s Tomášem Treglerem a prostě na rychlost těchto kluků už zkrátka nemám. Jsem především rád, že mi to ještě pořád běhá, že mohu hrát a třeba i občas pobavit diváky. Já z toho mám radost a nic jiného v tomto směru neřeším.
Právě v duelu s ostravským hráčem bylo slyšet, jak si často sám pro sebe říkáte, že je to pomalé. To je asi hlavní rozdíl ve vaší hře a tom, co předvádějí mladí hráči. Je to tak?
Samozřejmě, stolní tenis za tu spoustu let udělal obrovský krok kupředu. My jsme hrávali hodně na jistotu, na výměny. Dneska je to obrovské tempo. Já rozehraju topspin, myslím si, jak to neletí a soupeř lehce přejde a pošle mě. Hra je zkrátka mnohem agresivnější a rychlejší. V tom ani moc nehraje roli můj věk, jde o pojetí hry jako takové.
Sportovci často končí svoji kariéru se slovy, že už nemají motivaci. Vy i po šedesátce jdete za stůl v nejvyšší domácí soutěži a snažíte se bojovat o každý míček. Jak je to tedy s motivací u vás?
Záleží na tom, co si pod pojmem motivace představíte. Ta moje velká už také skončila v roce 1997, kdy jsem ukončil aktivní kariéru. Ovšem to neznamená, že nemám další motivaci. Ta dnešní je v rovině radosti ze hry, cítím se dobře, že ještě mohu běhat, hýbat se a že na naše zápasy chodí lidi. A třeba jen vzpomínají na to, co jsme kdysi dávno uhráli. Teď už nemohu konkurovat nejlepším českým hráčům, to je samozřejmé, ale dokud mě to bude bavit, chci hrát a budu hrát. Mám tenhle sport rád, mám rád diváky a snažím se i dnes hrát především pro ně. Byl bych rád, kdyby se opět vrátili do ochozů a fandili nám. Proto hrajeme s Jindrou Panským exhibice, proto se v případě, že to jde, i během extraligových zápasů snažíme nabídnout víc, než jen boj o body.
Váš táta vyhrál v osmdesáti mistrovství Evropy veteránů. Budete ho v tomto následovat?
On hrál ještě i v devadesáti, ale o tom já opravdu nepřemýšlím. Pro mne je hlavní, že nemám žádný velký zdravotní problém. Jsem posedlý sportem, lyžuji, hraji tenis, golf a samozřejmě ping pong. Víte, jak to je. Když necháte staré auto v garáži, tak vám zarezne. S tělem je to úplně stejné. Jakmile si jednou sednu na gauč a budu ležet, už to nerozhýbu. Proto se snažím stále něco dělat. A ono to funguje.
Kolik času v té plejádě sportů zůstává právě na stolní tenis?
Hraji třikrát týdně pinec a jednou týdně tenis. Už to pochopitelně není takový trénink kombinací, jako kdysi. Teď se sejdeme na tréninku, hrajeme o nějaké korunky a všechny nás to baví. Vlastně i tohle je motivace, že jo?
Snažíte se ještě držet krok s novými trendy? Učíte se nové údery, sledujete vývoj míčků a materiálů?
Vždycky jsem se snažil koukat na to, jak se stolní tenis vyvíjí a snažil jsem se učit nové a nové věci. Teď už je to horší, vím, že mám starou hru a moc na ni změnit nedokážu. Ale přesto se stále něco málo učím. Řeknu příklad, dříve jsme hráli blok na jistotu, teď se snažím balon popotáhnout, hrát kontraspin a být aktivní. Jsou tam samozřejmě nějaké hranice, ale pořád objevujeme nové věci.
Je velký zájem mezi fanoušky například o autogram?
Mne pochopitelně těší každý fanoušek, který si vzpomene na to, co jsme hrávali před čtyřiceti lety. Takže když přijde tatínek s klukem a chtějí se vyfotit, mám z toho radost. Nedělám si iluze z toho, že by malý kluk věděl o tom, jak jsme hráli a čeho jsme dosáhli. Ale právě ti tatínkové se občas připomenou, že nám fandili, že mají starý plakát a spoustu vzpomínek. Je to fajn, ale zároveň vidím, jak ten čas hrozně rychle běží.
