Vladimír Slobodzian: Pro mne byl absolutní jedničkou, při vší úctě k ostatním, Bohumil Váňa
V letošním roce si připomínáme pětadevadesát let stolního tenisu v českých zemích a na Slovensku. Dnes už víme, že tento rok bude navždy zapsán jako jeden z těch, v němž byl obecně sportovní život poznamenán nečekanou krizí, tomto případě pandemií nového typu koronaviru. Zrušena byla řada turnajů, nedokončila se většina klubových soutěží nejen v Evropě a v létě se ani neuskuteční olympijské hry v Tokiu.
Možná právě proto je vhodná doba připomenout si nejvýznamnější momenty, které tvoří historii stolního tenisu na našem území. K výročí osmdesáti let organizovaného stolního tenisu v Československu vydal v roce 2005 sportovní novinář Vladimír Slobodzian unikátní ucelenou publikaci, která zachycovala dějiny tohoto sportu v kontextu se světovým vývojem. O deset let později pak své dílo aktualizoval a doplnil.
A právě jeho kniha z roku 2015 bude naším průvodcem, pomůže nám vrátit se na začátek dvacátého století a připomene nám postupně nejzajímavější turnaje, největší úspěchy i nejslavnější hráče české historie.
A na jaké období by nás Vladimír Slobodzian upozornil především?
Těžko říci, protože všechny kapitoly od začátku až do konce mají svou chronologickou posloupnost, význam a důležitost. Ale přece jen. Byl bych rád, kdyby si především mladší stolní tenisté přečetli o počátcích našeho organizovaného pingpongu, o jeho tzv. pionýrech, kteří velmi těžce bojovali o místečko na slunci pro náš sport. Osobně se někdy rád opět nostalgicky začtu do kapitol, kdy náš stolní tenis udával tón tomu světovému a tituly mistrů světa pro Československo jen pršely. Škoda, že poslední »kapka« ukápla už tak dávno – v roce 1957, kdy naši kouzelníci s nejmenším míčkem Štípek a Andreadis triumfovali ve Stockholmu v deblu. A stejně tak bych doporučil kapitoly o našich světových hráčích v 60. až 80. letech minulého století. Protože mě vždy strašně mrzelo a vadilo, když mladí hráči nepoznali Jardu Staňka, Vlada Mika, Milana Orlowského, Pepu Dvořáčka, Jindru Panského nebo Marušku Hrachovou, kteří seděli a někteří nadále sedí na tribunách při zápasech a turnajích. Ba co víc, někteří stále aktivně hrají. Na otázku, kdo to je, většina mladých jen kroutí hlavou. Přitom právě na tyto pingpongové ikony bychom měli být hrdi.
Bylo období, které se obzvlášť těžko mapovalo? Kde jste měl největší problémy dohledat zejména statistické údaje, jména, výsledky apod.?
Možná byste řekli, že to byly právě počátky stolního tenisu a později organizovaného sportu v našich zemích. Ale já to tak neviděl, celkem rád a s nadšením jsem se ponořil do všech dostupných pramenů – říkám pramenů, protože žádná ucelená kniha nebo publikace neexistovala. O to to bylo složitější, ale zároveň zajímavější a objevnější. Hodně mi pomohly písemné vzpomínky Antonína Malečka (bratra našeho legendárního hokejisty Josefa) a hlavně Františka »Hanka« Pivce, kterého jsem měl tu čest osobně poznat. To byla opravdu chodící encyklopedie našeho sportu a dodnes je mně záhadou, proč on jako novinář (pracoval ve Večerní Praze) nenapsal ucelenou historiografii. S vděčností také vzpomínám na obrovskou pomoc mého chorvatského přítele a jednoznačně největšího světového historika stolního tenisu Zdenka Uzorinace, jeho nezištné darování části fotografického archivu a skvělých publikací.
Když se tedy ptáte na těžko mapované období, tak bych spíše si vzpomněl na hledání údajů o některých našich legendách, kterým jsou věnovány samostatné portréty. Např. pátrání po životních osudech Marie Šmídové, jejím skutečném příjmení a zaměstnáních připomínalo detektivku a trávil jsem hodiny v Archivu hl. města Prahy a dalších. Také sestavování životního portrétu Ing. Zdeňka Heyduška bylo dost dobrodružné. Víte, že on byl vnukem Bedřicha Smetany? A tak bych mohl pokračovat u dalších.
Které příběhy se naopak tzv. psaly samy?
Skoro všechny portréty hráčů, s nimiž jsem se osobně poznal nebo znám. A to platí i o těch, kteří již nejsou mezi námi, Stanislav Kolář, Miloslav Hamer, Ivan Andreadis nebo Vlasta Depetrisová. Dneska jsem strašně vděčný za to, že jsem se s nimi mohl seznámit a v jejich pokročilém věku je vyzpovídat. Kapitolou samou pro sebe jsou pak častá setkání a povídání s Milanem Orlowským, Jindrou Panským nebo Maruškou Hrachovou či Petrem Korbelem. Mimochodem, když zmiňuji žijící legendu Petra Korbela, tak mě mrzí, že po něm si tehdy, při psaní knihy, podle mě už nikdo další nevysloužil být zařazen mezi hráče se samostatnými portréty. Možná jsem byl přísný a měřil hodně náročnými kritérii a v budoucnu by si podobnou pozornost zasloužily třeba Iveta Vacenovská, Renáta Štrbíková nebo někdo z mužů.
Velmi dobře se mi psaly samozřejmě kapitoly o úspěších, které jsem viděl na vlastní oči. O bronzových medailích družstev našich mužů a žen na mistrovství Evropy a také o individuálních výsledcích jednotlivců.
Víte přesně, kolik hráčů a hráček je v knize alespoň jednou zmíněno?
Bohužel, to nevím a nechtějte po mně, abych to počítal.
Devadesát let historie v České republice je lemováno desítkami medailí z mistrovství světa a Evropy, včetně světových titulů. Máte mezi českými legendami jednu absolutně nejoblíbenější?
Při vší úctě k celé plejádě našich mistrů světa a Evropy je pro mě absolutní jedničkou hráč, který slovy literárního klasika Oty Pavla »oplatil hořký slzy Marušky Kettnerový« – Bohumil Váňa. Legenda celého světového sportu, který ve stolním tenise předběhl dobu o padesát let. Svým herním stylem, skromností, tréninkovou pílí a smyslem pro fair-play. V lednu letošního roku bez většího zájmu sportovní veřejnosti uplynulo 100 let od narození stolního tenisty, jenž s 13 tituly mistra světa a celkem 30 medailemi ze světových šampionátů a tisícovky trofejí z různých turnajů a soutěží je ve světové Síni slávy na jednom z nejvyšších míst. Nebýt druhé světové války, jistě by Váňa vyrovnal nebo překonal v počtu titulů velikána Viktora Barnu.
Vždy jsem litoval, že jsem pana Váňu nepoznal osobně, tak jsem se snažil svůj dluh splatit alespoň napsáním a vydáním jeho biografie k 20. výročí jeho úmrtí »To byl hráč!« v roce 2009.
Sledujete stále dění ve stolním tenise současnosti?
V roce 2014 jsem z osobních důvodů přestal po padesáti letech hrát aktivně stolní tenis. To však neznamenalo, že bych o něj ztratil zájem. To ani nejde, v jednom klubu, jehož jsem byl členem, stálo motto »Stolní tenis je náš život«. Myslím, že je to i můj případ. Naopak, musel jsem se soustředit na dokončení knihy, o které zde hovoříme. Přiznám se však, že v posledních letech jsem již tak pozorně nesledoval a nenavštěvoval utkání a turnaje. Mám v tomto dost velké manko, které chci poté, až bude svět po koronaviru zase v pořádku, napravit. Rád čtu alespoň zasvěcené články Franty Zálewského, Jardy Odstrčilíka či Standy Kučery.
Mohou se tedy čtenáři a příznivci stolního tenisu těšit za pět let na další rozšířené vydání vaší knihy?
Těžko říci, co bude na čtyři pět let. Po napsání »Devadesátky« jsem si řekl, že vůči stolnímu tenisu mám už doživotně splněno a případnou »Stovku« přenechám mladším. Sám se již do takové porce práce nepustím. Myslím si, že by na tomto díle měl pracovat kolektiv lidí a pokud by byl zájem, rád budu jeho součástí nebo mentorem.
———–
Knihu »Devadesátka stolního tenisu v Čechách, na Moravě a Slovensku« může objednat na dobírku nebo pro osobní odběr na e-mailové adrese spozia@volny.cz, popřípadě telefonicky či SMS zprávou přes mobil 604 741 016. Cena 179 Kč + poštovné.
