„Sport je pro děti důležitý, mají před sebou pořád nějakou motivaci,“ tvrdí Jiří Suchánek.
Český reprezentant vozíčkář a jistý účastník letošních paralympijských her v Rio de Janeiru Jiří Suchánek byl jedním z aktivních protagonistů slavnostního zahájení Světových her handicapované mládeže (29. 6. – 3. 7.). Na Staroměstském náměstí v Praze předváděli společně s Pavlem Fialou své umění a nezřídka se proti nim do vozíčku posadili i náhodní kolemjdoucí, kteří si tento paralympijský sport mohli na vlastní kůži vyzkoušet.
Světové hry handicapované mládeže mají ve svém programu také turnaj ve stolním tenise. Vy jste se v mládí podobné akce někdy zúčastnil?
Bohužel ne. Začal jsem sportovat až zhruba ve svých jedenadvaceti letech, takže mládežnické kategorie jsem už nestihl. Je samozřejmě skvělé, že se podobné akce pro mládež pořádají. Sportování je pro děti důležité a je jedno, zda jde o děti zdravé či handicapované. Mají před sebou stále nějakou motivaci, možnost jít výkonnostně stále dál a dál. K tomu je zápas nebo nějaká soutěž vždycky důležitá. Konfrontace se světem je vynikající, to vidím i dnes, když jezdím na mezinárodní turnaje. Úroveň jde neustále nahoru, a pokud chceme udržet krok s těmi nejlepšími, musíme se s nimi potkávat na podobných akcích.
Co bylo pro vás hlavní motivací, která vás po úraze a následném připoutání na invalidní vozík přivedla ke sportu?
Začínal jsem po dlouhé a náročné rehabilitaci vlastně tím, že jsem se nechtěl nudit. Měl jsem nějaké koníčky, ale sport to nebyl. Začal jsem se díky kvalitnímu tréninku zlepšovat, a to byl hlavní hnací motor. Vyzkoušel jsem několik dalších sportů, dokonce i ragby na vozíku, ale protože bydlím v Liberci, měl jsem nejblíže k oddílu stolního tenisu. Hrál jsem ho jako spousta dětí už někdy na základní škole, takže malé základy jsem měl. Jak se později ukázalo, byla to správná volba.
Kdy jste zjistil, že by vás stolní tenis mohl postupně přivést až do národního týmu a paralympiádu?
Prvním zlomovým okamžikem byl postup z nejnižší výkonnostní skupiny C o stupeň výš. To mě správným způsobem nakoplo, začal jsem trénovat mnohem víc a výkonnost šla postupně nahoru. Pak mě kluci vzali na první mezinárodní turnaj, kde jsem sice nevyhrál ani jeden zápas, ale ta atmosféra mě nadchla. Trvalo však přibližně pět let, než jsem se v roce 2010 nominoval na mistrovství světa v Korei.
Od té doby se držíte v absolutní světové špičce, je to tak?
Posledních šest let se držím do desátého místa na světovém žebříčku ve své kategorii. Byl už jsem i pátý, vše záleží na tom, jak se povede hlavní turnaj konkrétní sezony.
Vrcholem té letošní budou paralympijské hry v Riu. Vy už jste startoval na paralympiádě v Londýně, kde se vám moc nevedlo. Jaký to byl zážitek?
Zážitek to byl úžasný, jenže jsem doplatit na tu neskutečnou atmosféru, která na hrách panovala. Byla to moje premiéra a musím říct, že za stolem jsem byl úplně marný. Vyklepl mě tam hráč, se kterým jsem předtím nikdy neprohrál. Odjížděl jsem téměř se slzami v očích, prostě jsem vyhořel v hlavě. Jak vždycky s nadsázkou říkám, tohle člověk v Mohelnici na turnaji nezažije.
Bude to letos v Riu lepší?
„Já doufám, že ano. Mnoho sportovců na své první olympiádě či paralympiádě podlehlo atmosféře a obrovskému tlaku, který samotná účast na tak významné akci vytváří. Teď bych si s tím měl poradit mnohem lépe a moc bych si přál, abych předvedl dobrý výkon.“
