"Za největší úspěch považuji bronz na Evropských hrách v Baku," říká zkušený kouč
Bude u reprezentačního družstva žen jen do konce roku. Nepřihlásil se totiž do výběrového řízení na další období a své místo přenechá někomu jinému. Možná mladšímu. Trenér Pavel Krpec se po delší odmlce opět na tři a půl roku vrátil do vrcholného stolního tenisu a v Linzi své hráčky vedl na svém posledním velkém turnaji.
Důvody, proč už nebude ve svých padesáti letech dál u národního týmu pokračovat, jsou zřejmé. A asi ani nikoho, kdo si práci reprezentačního trenéra dovede představit, nepřekvapí.
Z devadesáti procent končím kvůli rodině. Jsem u reprezentace tři a půl roku a s manželkou už jsme se dávno dohodli, že dokončím olympijský cyklus a dál se už o místo trenéra ucházet nebudu. Smlouvu mám do konce roku, ale už mě nečeká žádná velká akce. Pouze kvalifikační utkání o ME v Litvě. Nic jiného v tom není. Těch pár věcí, které se mi nelíbí a které nemohu změnit, to se najde všude. Ale ty nejsou důvodem, proč končím. Ten je opravdu především moje rodina.
Poslední tři a půl roků nebylo vaše jediné angažmá u reprezentace. Připomeňte, jak dlouho už se kolem vrcholného ženského stolního tenisu točíte?
Přesné roky asi nejsou úplně důležité. Když to zjednoduším, do střediska vrcholového sportu ve Vítkovicích jsem nastoupil hned po absolvování vysoké školy v roce 1989. Vlastně už tehdy jsem začal dělat ping pong profesionálně. Postupně jsem dostal šanci dělat reprezentace kadetek a juniorek a následně pak jsem byl asistent Zdeňka Švába u ženské reprezentace. Na tuhle spolupráci vzpomínám moc rád. Když pak, tuším v roce 1996, odcházel do Lucemburska, přebral jsem po něm první družstvo žen. U něj jsem zůstal dva roky.
Během několika let u národního týmu jste byl také u několika velkých úspěchů. Který byl ten největší?
Rozhodně to jsou první Evropské hry v Baku 2015 a bronzová medaile v družstvech. Byl to jednoznačně superúspěch, protože konkurence byla opravdu hodně velká. Byly to první hry a nikdo nechtěl chybět. My jsme navíc hned v prvním kole dostali Rakousko, které bylo v nejsilnější sestavě obrovským favoritem. Holky to utkání zvládly a pak hrály výborně celý turnaj. Porazily Francii a o medaili Ukrajinky. Za velký úspěch ale považuji i fakt, že se letos na olympiádu do Ria kvalifikovaly dvě české hráčky. Měl jsem sice tajný sen, že bychom se mohli kvalifikovat i do soutěže družstev, ale to už bohužel nevyšlo. Naopak, trochu zklamání byl šampionát v Jekatěrinburgu, kde jsme hráli o medaili s Ukrajinkami, a bohužel prohráli. Měli jsme využít psychickou výhodu po výhře v Baku, ale tehdy Iveta Vacenovská prohrála s Gaponovou, což nikdo nečekal. Takový je ale sport.
Iveta Vacenovská byla váš největší trumf. Byl jste také u jejích individuálních úspěchů. Je to tak?
Samozřejmě, byla to pro mne obrovská zkušenost koučovat ji na turnaji TOP 12 ve Švýcarsku, pak Světový pohár v Linzi a TOP 16 v Baku. Pro trenéra je to taky veliká škola a pocta, že se může účastnit takovýchto turnajů.
Český národní tým žen se už několik let točí pouze kolem několika jmen. Iveta Vacenovská, Renáta Štrbíková, Dana Čechová, Hana Matelová. Není škoda, že je výběr tak malý?
Škoda to určitě je. Na druhé straně, naší výhodou vždy byla veliká vyrovnanost třeba tohoto kvarteta. Na mladé hráčky prozatím stále čekáme. Adekvátní náhradu nemáme. Jakmile jedna z opor z jakýchkoliv důvodů vypadne, už máme problém. Věřím ale, že například Kateřina Tomanovská by už brzy mohla do týmu naskočit. Musí na sobě ještě hodně pracovat, ovšem talent bezpochyby má. Do juniorského věku navíc dospěla Zdena Blašková, která je také velikým příslibem.
V jaké kondici tedy budete reprezentační tým předávat?
Já věřím, že dotáhneme do zdárného konce dobře rozehranou kvalifikaci o nasazení na ME v Lucembursku. Pak jsem přesvědčen, že se stávající tým dá opět celý dohromady a pokusí se opět bojovat o medaili. Pak už to bude rok od roku těžší. Oporou družstva by mohla zůstat Hanka Matelová a ukázat své umění budou muset právě mladší holky. Je to pro ně na druhou stranu obrovská šance, když vidí, že dochází k přirozené generační výměně. Budou to mít ve vlastních rukou.
Byla a je radost pracovat s českým ženským národním týmem? Převažují více radosti nebo starosti?
Starostí je nemálo, to je jasné. A možná musím uznat, že je jich víc, než jsem si před nástupem do funkce představoval. Ale na druhou stranu musím říct, že hráčky jsou absolutní profesionálky. Třeba na mistrovství Evropy družstev, kde je největší šance na úspěch, se připravovaly jako na vrchol kariéry. Včetně Renáty Štrbíkové, o které si spousta lidí myslí, že přípravu moc nemusí. I ona si sama kolikrát řekla o videorozbory, připravovala se na důležité zápasy jak nejlépe mohla. Byla opravdu radost s nimi pracovat. Nerad bych samozřejmě zapomněl na trenéra mužů Jindřicha Panského, se kterým jsme si sedli po stránce trenérské, ale také lidské. Jsem rád, že i s takovou osobností jsem mohl spolupracovat.
