Bývalá reprezentantka měla v New Yorku svoji pingpongovou školu a pak ji učarovalo fitness
Má ve své sbírce čtyři tituly mistryně republiky ve čtyřhře (poslední z roku 2000 s Hanou Valentovou), startovala na třech světových a jednom evropském šampionátu. V roce 2000 se však Renáta Pěluchová rozhodla pro velikou životní změnu. Odcestovala do Ameriky, kde strávila dlouhých devatenáct let. Až světová pandemie koronaviru a především její průběh ve Spojených státech byly pro rodačku z Frýdku-Místku impulzem k návratu.
Se snadno rozeznatelným anglickým akcentem se rozpovídala o tom, jak moc jí stolní tenis pomohl v začátcích v New Yorku, koho ve své „nové kariéře“ porazila a které sportovní aktivitě doslova propadla po skončení aktivní kariéry. Nevynechala ani dubnovou strastiplnou cestu repatriačním letadlem domů.
Proč jste se vlastně rozhodla ve svých šestadvaceti letech pro tak zásadní změnu života?
V té době už jsem nebyla členkou národního týmu a vystudovala jsem vyšší odbornou školu ekonomického zaměření a cestovního ruchu. Bylo mi jasné, že stolnímu tenisu už nemůžu a ani nechci obětovat veškerý svůj čas a naopak jsem chtěla zkusit něco jiného. Mne vždycky lákalo okusit život v Americe. My jsme tam ani nejezdili na turnaje, žádné tam prakticky nebyly, možná i proto jsem tuto zemi tolik chtěla navštívit. Neměla jsem jasnou představu, jak dlouho tam chci zůstat, říkala jsem si, možná šest měsíců, možná trochu déle. Že z toho bude nakonec devatenáct let, to mě zpočátku vůbec nenapadlo.
Vy jste chtěla žít přímo v New Yorku?
To byla trochu náhoda. Objevila jsem tam po příletu velmi brzy pingpongové kluby, kam jsem se přišla ukázat. Náhoda tomu chtěla a já jsem se seznámila s Nigerijcem Atandou Musou, bývalým reprezentantem a pak trenérem, který mi názorně ukázal, jak tento sport v Americe funguje. Moc mi v začátcích pomohl. Dostala jsem nabídku trénovat hráče a hráčky. Vytvořila jsem si svoji klientelu a současně s tím jsem jezdila po turnajích. Bylo potřeba získat v Americe nějaké jméno. Moc kvalitních hráček v New Yorku nebylo, takže jsem trénovala a hrála především s chlapama. To byl trochu jiný stolní tenis. Dostala jsem svoje ELO, které má stejný význam jako například v Česku. Na turnajích se mi dařilo, získávala jsem stále více a více klientů a pomalu začala tvořit svůj byznys.
Jak vysoko na pomyslném žebříčku jste se v Americe jako hráčka dostala?
Určitě jsem na vrcholu hráčské kariéry byla někde v první pětce. Kdybych byla Američanka, byla bych asi členkou národního týmu. Dokonce jsem dostávala dotazy ohledně mého občanství. Ale v té době s tím nešlo nic dělat, byla jsem a zůstala jsem občankou České republiky. Mým největším hráčským úspěchem bylo vítězství nad bývalou reprezentantkou Spojených států Wang Chen, která byla ve čtvrtfinále dvouhry na olympiádě v Pekingu. Podařilo se mi ji porazit na jednom z turnajů. Třikrát jsem hrála národní US Open a v jednom z ročníku jsem skončila až ve finále.
Jak dlouho trvalo, než jste věděla, že se tímto způsobem uživíte?
Uživit jsem se musela hned od začátku, nikdo mi nic nedal zadarmo. A vydržela jsem u toho dobrých osm let. Pronajala jsem si svoji místnost, měla jsem tam tři stoly a byla to klasická pingpongová škola. Trénovala jsem děti, dorostence i dospělé. Dokonce jsem dostala nabídku, abych stolní tenis učila děti na jedné soukromé škole, kde v rámci tělocviku byla možnost věnovat se stolnímu tenisu. Tam jsem strávila tři roky.
Je stolní tenis v New Yorku populární?
Myslím, že ano. Podobně jako v Kalifornii. V obou oblastech působí spousta čínských trenérů, kteří tam mají svoje školy. My jsme v New Yorku měli hned několik kvalitních škol, scházeli jsme se, předávali zkušenosti a byli vlastně docela dobrá parta. Je obrovská škoda, že tam nejsou peníze na vytvoření nějakého systému ligových soutěží, jak to známe u nás. Hrají se výhradně jen turnaje, třeba jednou dvakrát za měsíc. A to jsme museli jezdit i do New Jersey, Baltimoru, Marylandu, protože jinak by jich bylo jednoduše málo. Jednou ročně byl veliký turnaj v Baltimoru, kde se setkávali nejlepší hráči a hráčky Ameriky. To byla pětidenní akce, na kterou jsem ráda jezdila.
Když se blížil závěr vaší hráčské kariéry, chtěla jste zůstat dál v New Yorku? Nechtěla jste se už tehdy vrátit domů?
Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Mně se tam líbilo, byla to sice dřina, ale věděla jsem, co a jak dělat. Měla jsem už okruh svých přátel a docela se mi dařilo. Navíc jsem objevila kouzlo fitness. V Americe je to zcela jiný svět, což mě obrovsky motivovalo. Můj partner měl v oblasti fitness svůj byznys, takže jsem pro něj začala dělat. Na oplátku jsem ho zase já učila pingpong, který se mu zalíbil. Postupně jsem přestala jezdit na turnaje, začala studovat a věnovat se stále více a více fitness. Vystudovala jsem Sports medicine college v Kalifornii, kde jsem dosáhla jedné z nejprestižnějších mezinárodních licencí NASM.
Takže jste z jednoho byznysu, jak říkáte, přestoupila plynule do druhého. Je to tak?
Ano, fitness v Americe funguje klasicky na privátní bázi, takže bylo dobré, že už byla klientela a já jsem mohla postupně více a více času trávit v posilovnách a fitness studiích. Pingpong zůstal mojí láskou a vášní, ale cítila jsem, že chci dělat něco jiného. Podobně jako jsem chtěla učit lidi pingpong, pomáhala jsem pak zájemcům se cvičením. U fitness jsem nakonec profesně zůstala dodnes, jsem fitness konzultant a výživový poradce.
Devatenáct let strávených v Americe je obrovsky dlouhá doba. Co se vám na životě ve státech nejvíc líbilo?
Bylo toho nakonec docela hodně, ale nejvíc se mi líbilo, že si tam nikdo nikoho nijak zvlášť nevšímá. Nikoho nezajímá, jak se oblékáte, kam chodíte, co děláte, co neděláte, zkrátka žádné drby. Ta volnost mi učarovala a moc se mi to líbilo. Taky jsem měla štěstí na přátelské lidi. Byť mě ani ještě neznali, už mi nabízeli pomoc. Byl to dost veliký kontrast se zkušenostmi z Německa, kde jsem také nějakou dobu působila. Tam jsem byla pro místní auslendr z východního bloku. To nebyl život pro mne.
Stihla jste Ameriku poznat i jako zemi se spoustou turistických míst?
Samozřejmě, byla jsem na Niagarských vodopádech, v Grand Canyonu, několikrát v Las Vegas, v Portlandu, v Los Angeles i na Floridě. Uměla jsem si i v náročném pracovním programu udělat občas nějaké to volno. A tyhle chvilky jsem si užívala, i když to byly chvíle vzácné.
Zdá se, že jste byla v Americe hodně spokojená. Proč jste se tedy nakonec rozhodla vrátit zpět domů?
Uvažovala jsem o tom už několik let zpátky, ale definitivní rozhodnutí padlo až letos. Výraznou měrou se na tom podepsala pandemie. Když jsem viděla, jak lidé v New Yorku začali umírat, měla jsem strach o své zdraví a vlastně i svůj život. Tam to bylo opravdu velmi vážné, třeba v porovnání s Českou republikou se to nedá vůbec srovnat. Nefungovalo vůbec nic, ze dne na den se New York změnil k nepoznání. Hotová apokalypsa. Rozhodla jsem se opět obrátit život naruby a vrátit se.
Bylo snadné dostat se ze země, kde se pandemie rozšířila velmi rychle a řada věcí už vlastně ani nefungovala?
Snadné to nebylo, musela jsem v New Yorku nechat spoustu mých osobních věcí, vybavení bytu a dalších. Podařilo se mi poštou poslat jeden větší balík a pak už jsem měla jen jedno zavazadlo, se kterým jsem cestovala. Měla jsem koupenou letenku na běžný komerční let. Ten byl ale těsně před odletem zrušen. Podobné to bylo pár následujících dnů, kdy už jsem kontaktovala ambasádu a žádala o pomoc. Nebylo vůbec jasné, zda bude z Ameriky vypraven nějaký repatriační let. Nejistota byla obrovská. Nakonec se jeden let konal, jenže z Chicaga. Vůbec jsem ale netušila, jak se z New Yorku dostanu do Chicaga. Vlaky, autobusy, nic nefungovalo. Opět jsem musela čekat na vnitrostátní letadlo a věřte mi, že ještě deset minut před jeho odletem jsem nevěřila, že repatriační let z Chicaga stihnu. Vše se nakonec povedlo, sice jsem na cestě strávila osmačtyřicet hodin, ale v pořádku se dostala do Česka. Chtěla bych poděkovat lidem z českého konzulátu v New Yorku a Washingtonu za pomoc, kterou mi poskytli.
V rodné zemi už jste dva měsíce. Máte už plány, co budete dělat? Chcete se dál věnovat fitness?
Jednoznačně bych chtěla v této oblasti dál pokračovat v práci. Myslím, že mám dostatek zkušeností a mám svým klientům co nabídnout.
