Oba dva byli hozeni do role moderátorů, kterou si nikdy předtím nezkusili
Linda Záděrová a Vojtěch Rozínek se stali hlavními tvářemi seriálu Škola ping-pongu. V povánoční atmosféře se obě dvě nově vzniklé „mediální hvězdy“ v ping-pongových kruzích rozpovídaly o tom, jaké natáčení bylo, vytáhly vtipné momenty i kritické reakce jejich kamarádů. Celý seriál je ke zhlédnutí na Youtube Českého olympijského týmu ZDE.
Dostali jste možnost prezentovat stolní tenis jinak než jen hrou za stolem. Jak se vám natáčení líbilo?
Linda: Byla to skvělá nová zkušenost, protože mě tyhle věci hrozně baví. Přišlo mi to jako skvělý nápad zviditelnit ping-pong tímto způsobem, poradit a dát lidem nějaký tip. I prostory skateparku podle mě byly vybrány velmi dobře, protože to lidi na první pohled zaujme. Je to mnohem lepší, než když stojíme v hale za stolem jako vždycky.
Vojtěch: Také jsem si to strašně užil. Jsem hrozně rád, když mohu pro pinec něco udělat, i proto děláme s Petrem Kubátem podcast s názvem Koncovka. Souhlasím s Lindou v tom, že prostory byly zvoleny skvěle, protože v hale by to byla nuda.
Vzpomínáte na první moment, kdy jste byli do tohoto projektu osloveni? Šli jste do toho hned, nebo jste museli přemýšlet a zvažovat to?
V: Já jsem určitě musel hodně přemýšlet, protože v reprezentaci nejsem už pěkných pár let a už nikdy nebudu (smích). Když mi bylo představeno, že je to pro Český olympijský tým, tak jsem si říkal, že nejsem úplně ten pravý, kdo by tam měl být. Pak mi ale bylo vysvětleno, že i kvůli koronaviru je složité někoho sehnat, tak jsem si řekl, že to bude fajn a že do toho půjdu rád.
L: Já jsem neváhala ani vteřinu (smích). Mě tyto aktivity strašně baví a dělám je hrozně ráda, takže kdykoliv se objeví něco podobného, jsem pro.
Mohli jste zasahovat do náplně videí, nebo jste jenom dělali, co se vám řeklo?
V: Dostali jsme samozřejmě plán, co zhruba v těch videích má být. Pak nám ale bylo řečeno, že jsme sami ping-pongáři, ať si to upravíme tak, jak to sami cítíme. Měli jsme scénář, ve kterém byly body, které by bylo fajn, kdyby zazněly, ale všechno jsme říkali vlastními slovy tak, jak nás to napadalo a připojovali jsme k tomu vlastní zkušenosti a zajímavé nápady.
Jak vám samotné natáčení šlo? Byly záběry, které nešly natočit a musely se dělat několikrát?
L: Pokud se nepletu, tak jednou se to podařilo až asi na sedmý pokus. Ale jinak žádné problémy nebyly a spíš jsme se to pořád snažili vylepšovat. Proto to někdy trvalo trochu déle, ale podle mě se to fakt dalo.
A na kolikátý pokus se vám Vojto podařil ten „nejrychlejší“ servis?
V: Podle mě asi na čtvrtý pokus, takže to vyšlo ještě celkem rychle. Je ale dobře, že se to klukům povedlo natočit, protože pak jsem ho tam zkoušel ještě asi třicetkrát a už jsem nedal ani jeden.
Jak dlouho to celé vůbec trvalo?
L: Začali jsme v 8 hodin ráno. Původně jsme po obědě měli končit a mělo se to dotočit druhý den, protože prostory měly být obsazeny. Nakonec se to ale zrušilo, tak jsme toho využili a byli jsme tam až do večera. Domů jsme jeli za tmy, zhruba mezi 17. a 18. hodinou. Bylo to dost náročné.
Jak se vám dařilo udržet míček na stole při kombinacích, které se natáčely? Nebyla tam nervozita?
V: Kombinace překvapivě šly docela dobře, na to, že jsem před tím dva týdny nedržel pálku v ruce. Bál jsem se, že to nepůjde, ale s Lindou jsme se 20 minut poctivě rozehráli a pak to bylo dobré. Co mě ale hodně překvapilo bylo to, že i když to nebylo prostředí na pinec, byla celkem klouzavá podlaha a svítilo hodně denního světla, tak to lítalo pravidelně a hrálo se dobře.
Kdo z vás byl lepší moderátor?
L: To nevím, to si netroufám říct.
V: Podle mě Linda. Já jsem tam přišel trochu unavený, takže když se jednalo o něco, co muselo být řečeno doslovně a nemohl jsem u toho být kreativní, tak mi to dělalo velké potíže. Pořád jsem si například pletl Ping-pong TV a Arena Sport a říkal jsem to obráceně a komolil jsem názvy. Pak z toho vylezla Arena TV a Ping-pong sport (smích).
L: Podle mě nám to šlo oběma a bylo to dobré!
Jaké bylo hrát s děravou raketou? Musí být šílený pocit bezmoci, když míček proletí skrz…
V: Ze začátku jsme hráli jen kopečky, abychom se trefovali. Ale ve chvíli, kdy jsem chtěl zahrát normální úder, tak jsem vždycky minul. Pak jsem se konečně mohl oprávněně podívat na pálku jako při klasickém zápase, ale tentokrát tam aspoň fakt byla díra (smích).
L: Ze začátku to bylo fakt těžké. Snažila jsem se to ale trefovat „kantama“ jako klasicky, takže pak už to šlo (smích). Ale když jde člověk do forhendového topspinu, který ví, že musí dát a najednou to proletí skrz, tak je to opravdu nepříjemný pocit. Je to hodně zvláštní.
V: No pro mě to nebyla zase tak nová zkušenost, protože když mi dá v zápase někdo „utečený“ míč do forhendu, tak to pravidelně takhle čistě promáchnu i s normální pálkou.
A co reakce okolí na vzniklá videa?
V: Trochu jsem se bál, že se kamarádi ping-pongáři budou smát, protože pro ně ty rady úplně určené nejsou. Ale nakonec to všichni chválili a říkali, že jsem tam nevypadal ani příliš strojeně či nervózně. Samozřejmě přišla i drobná kritika, že jsem se na konci spotů nejistě díval nad kameru. To se stávalo, když jsem něco natáčel na čtvrtý pokus a hnedka po konci jsem se rychle podíval na kluky, jestli to konečně bylo správně (smích).
L: I já jsem zaznamenala jen pozitivní reakce. Lidé pochopili, že jde hlavně o zábavu a ty rady a triky jsou spíše pro amatéry.
Co byste z natáčení vypíchli jako nejtěžší?
V: Nejtěžší asi bylo natáčení těch různých typů hráčů (ke zhlédnutí ZDE). Tam jsem si občas připadal jak totální exot, když jsem měl tři minuty foukat do kamery a hekat na celý areál, kde se to šíleně rozléhalo v tom úplném tichu.
L: Jojo, Vojta totiž dostal všechny ty typy hráčů, které já jsem nechtěla (úsměv).
Kolikrát jste to už viděli? Pouštíte si to pořád dokola?
V: Sám jsem to viděl jednou, pak asi pětkrát na kolejích nebo v hale, když si to pouštěli ostatní. Ale nejzajímavější bylo, když jsem byl s kamarády v restauračním zařízení a potom jsme šli na byt a najednou kamarád říká v 1 ráno, že jsem v televizi na ČT Sport. Tak jsem si myslel, že je tam jen nějaký záběr z ping-pongu a ostatní si to okamžitě spojili se mnou, ale když jsem se otočil, tak jsem se tam opravdu viděl. To bylo vtipné (smích). A tak se nějak stalo, že na kolejích na to najednou koukalo různě po pokojích zhruba 30 lidí.
L: Já jsem se na to dívala s každým členem domácnosti, takže jsem to viděla zhruba 4x. Rodiče samozřejmě byli moc rádi a byli na mě pyšní, což mi udělalo velkou radost.
