Místo startu pod pěti kruhy přišla výhra na turnaji světového okruhu. I takový je zkrátka sport
Tomáš Konečný má za sebou nejlepší sezonu své kariery. Byť i v takové se pochopitelně najdou momenty smutku a zklamání. V Jablonci se stal podruhé mistrem České republiky v singlu, v srpnu pak vyhrál turnaj světového okruhu v Bulharsku a vyhoupl se na pozici české jedničky na světovém žebříčku. Na druhé straně mu ale jen těšně unikl start na olympijských hrách v Riu, po kterém tolik toužil. Letos zahájil čtvrtou sezonu v Polsku, v jedné z nejkvalitnějších evropských soutěží. Hraje za tým 3S Polonia Bytom a patří k nejlepším hráčům celé ligy.
V posledních třech sezonách jste se pokaždé umístil mezi čtyřmi nejúspěšnějšími hráči celé soutěže a letos se také držíte na předních pozicích. Jaký je váš recept na dlouhodobě vysokou výkonnost? Je stále těžší a těžší vyhrávat v polské lize?
Už samotná úroveň ligy mě nutí udržovat se ve formě. S každým rokem se kvalita zvyšuje a pokud chci vyhrávat, musím se poctivě připravovat. Především se ale jedná o týmovou soutěž a svými výkony se snažím pomoci celému mančaftu. Loni se nám povedl skvělý úspěch, skončili jsme třetí, což odpovídalo tomu, že já jsem hrál velmi slušně a spoluhráči se také přidali.
Myslíte, že můžete toto umístění obhájit i letos? Zatím se po odehrané podzimní části držíte na čtvrté příčce.
Obhajoba loňského bronzu je podle mě nereálná. Jsme prakticky jediný tým, který nemá v kádru asijského hráče. Neříkám, že to je záruka úspěchu, Asiaté často na zápasy nejezdí, ale v klíčových utkáních může být jejich účast rozhodující. Budeme se snažit hrát každý zápas naplno, rvát se o každý bod a pak je šance, abychom se pohybovali ve středu tabulky.
Hrajete v Polsku, ale trénoval jste v Rakousku. Poslední dva a půl roku jste se připravoval ve Vídni ve špičkovém stolně tenisovém centru. Je pravda, že bez tréninku ve WSA (Werner Schlager Academy) byste dnes možná ani nebyl na 66. místě světového žebříčku?
Momentálně jsem rozhodnutý ve Vídni skončit a v lednu se vracím zpět do Prahy. Bohužel to vypadá, že celé centrum z finančních důvodů nebude dále fungovat. Nejsem z toho šťastný, tréninkové podmínky tam byly skvělé. Kvalitní příprava se také projevila na mých výsledcích jak na mezinárodní scéně, tak v klubové soutěži. Bohužel před půl rokem došlo ke změně vedení akademie, odešli někteří hráči a už to prostě nebylo ono. Samozřejmě svou roli sehrály také finance.
Nemáte tedy obavy, že vaše výkonnost nyní klesne?
Momentálně je v Praze sice slušná skupina, ale slabší než ve WSA. Největší problém bude pro mě trénink v malé hale, na který se mi nechce zvykat. Chtěl bych tedy jednou za měsíc vyjet na soustředění do Německa nebo do Polska, kde jsou také výborná centra.
Až do posledního turnaje okruhu ITTF World Tour jste měl reálnou šanci kvalifikovat se na Grand Finals, ale nakonec vám účast na prestižním turnaji vám těšně unikla. Mrzí vás to hodně, nebo jste s možností kvalifikace na turnaj v Dubaji vůbec nepočítal?
Na turnaji startuje nejlepších patnáct hráčů za celý rok a v lednu mě ani nenapadlo, že bych mohl mít šanci se tam dostat. Nicméně povedlo se mi vyhrát v Bulharsku a najednou ta šance byla a chtěl jsem ji chytnout za pačesy. Bohužel už po akci v Rakousku mé naděje klesly a ve Švédsku by se musel stát zázrak, který nepřišel.
Vraťme na ještě začátek letošního roku do doby, kdy se rozhodovalo o nominaci na olympijské hry. Dlouho to vypadalo, že se do Ria kvalifikujete, nakonec vám start pod pěti kruhy nevyšel. Mrzelo vás hodně, že to neklaplo?
V prvním okamžiku to byla veliká rána. Celý můj dvouletý projekt, kdy jsem se rozhodl žít a trénovat ve Vídni směřoval k Riu. Dostat se na olympiádu je určitě snem každého sportovce a já jsem měl k němu opravdu blízko. Celý čtyřletý cyklus mezi Londýnem a Riem jsem byl druhým Čechem na světovém žebříčku. A poslední měsíc, kdy se rozhodovalo o nominaci jsem spadnul na třetí místo. O měsíc později jsem byl zase druhý a teď jsem dokonce nejlepším českým hráčem. Byl to opravdu pech. Ale kdybych jel na olympiádu, nevyhrál bych turnaj v Bulharsku. Sport je někdy nevděčný a pak zase umí obdarovat.
Jaký je ideální věk, kdy má stolní tenista vrchol své kariéry? Vy sám máte nejlepší žebříčkové postavení v současné době, kdy jste nedávno oslavil 31 let. Myslíte, že za čtyři roky budete mít opět šanci bojovat o olympijské hry?
Když se podívám na spoluhráče Dimu Prokopcova, který se letos dostal do Ria ve 36 letech, tak šanci jistě mám. Nejlepší období kariéry je velmi individuální, ale když se podívám na Česko, tak hráči u nás obecně dozrávají později. Myslím, že zhruba od 27 do 35 přichází vrchol. Je to dáno i generační obměnou, kdy končí starší úspěšní hráči. Jsou i výjimky, kterým se podaří prorazit ve dvaceti a ve špičce zůstanou až do konce kariéry. Teď ale nemluvím o hráčích z Asie, kteří jsou schopni vyhrávat velké turnaje v patnácti.
Stanislav Kučera
