"V podvědomí jsem cítil, že když dobře začnu, nemůžu prohrát," říkal si před finále český reprezentant
Třicetiletý český reprezentant Tomáš Konečný vyhrál v bulharském Panagyurishte dvouhru na turnaji ITTF World Tour, což se v historii prestižního podniku žádnému Čechovi nepovedlo. S tímto úspěchem se snad mohou srovnat pouze s triumfy Petra Korbela v roce 1993, kdy vyhrál Brazil Open a Slovakia Open, tehdy rovněž turnaje světového okruhu.
Jak už to v životě chodí, obrovskou radost Konečnému trochu pokazila letecká společnost, která zrušila jeho plánovaný nedělní let, takže si pobyt na Balkáně nuceně prodloužil o další dva dny.
Jak si užíváte pocit po triumfálním vítězství na turnaji kategorie Major?
Jsem šťastný, ale samozřejmě bych byl raději už doma. Ale nějak to ještě v Bulharsku vydržím a snad ve středu večer bych měl dorazit do Olomouce na Czech Open. Bezprostředně po vítězství nad Francouzem Quentinem Robinotem jsem si vlastně ani neuvědomoval, co se mi povedlo. Teď už mi to vše dochází. Po neúspěšném pokusu kvalifikovat se na olympiádu do Ria rozhodně nešlo zahájit novou sezonu lépe. Je to obrovský impulz do další práce, velká motivace.
Čekal jste, že se právě v Bulharsku může něco takového povést? Na turnaji se kvůli termínu těsně po olympiádě nesešla příliš velká konkurence.
To jsem ale před měsícem, když jsem posílal přihlášku, nemohl vědět. Chtěl jsem si zkrátka před Czech Open zahrát nějaký kvalitní turnaj. Po uzávěrce přihlášek jsem zjistil, že budu mezi čtyřmi nasazenými, což mě trochu zaskočilo a bylo to lehce svazující. Také proto se mi první dvě kola nehrálo moc dobře.
Pak jste se ale rozehrál ke skvělému výkonu. Který ze zápasů byste označil za nejtěžší?
Hned ve druhém kole jsem hrál s levorukým Taiwancem Sin Chia-Hungem. Špatně jsem mu přijímal servis a celkově byla hra hodně rozkouskovaná. Ale vyhrál jsem, stejně jako v dalším kole se Švédem Hampusem Soderlundem. S ním dokonce až po sedmi setech. Další zápasy už byly docela v pohodě.
Včetně semifinále a finále, kde jste neztratil ani set?
Možná se to zdá divné, ale já jsem si třeba ve finále ohromně věřil. Francouze Robinota jsem předtím dvakrát za sebou porazil a cítil jsem se před finálovým zápasem skvěle namotivovaný. Jistě, šlo o vítězství na velkém turnaji, ale já jsem si věřil. V podvědomí jsem cítil, že když dobře začnu, nemůžu prohrát.
Říkal jste si to i ve čtvrtém setu, kdy jste ztratil několik mečbolů a soupeř vyrovnal na 10:10?
Určitě. Říkal jsem si, že to nejde ztratit. On sice vysokou obranu skvěle ovládá a míčky jsou nepříjemné, ale ten zkažený míček za stavu 10:8 mě nerozhodil. Hrál jsem poctivě každý úder, nic jsem nepodcenil, takže nebyl důvod se bát. Jsem šťastný, že to nakonec vyšlo.
Myslíte, že se po výhře v Bulharsku nějak zásadně změní vaše pozice v rámci mezinárodních turnajů? Sebevědomí poroste a soupeři vás budou určitě alespoň zpočátku brát s větším respektem.
Už mám tolik zkušeností, že vím, jak to chodí. Na dalším turnaji může být vše úplně jinak. Nová hala, noví soupeři, člověk si nedá pozor a vypadne v prvním kole. Pak je vám sebevědomí na nic. Mám za sebou krásný a povedený turnaj, ale to neznamená, že bych se nemusel na každý další opět maximálně soustředit. Moc bych si přál, aby se mi v Olomouci na turnaji Czech Open povedlo zase pár dobrých zápasů. Před českými fanoušky to vždy potěší dvojnásob.
