Příběh Daniely Smutné z Plzně
Ta představa je naprosto děsivá. Daniela Smutná (37 let), trenérka stolního tenisu, zničehonic během letních prázdnin onemocněla virovým zánětem mozku a mozkových blan. I když se díky správné diagnostice přijímajícího lékaře a okamžitému zahájení léčby podařilo předejít nejhoršímu, postihlo ji pravostranné ochrnutí. Nemohla pohnout pravou rukou a nohou. „Primář mi oznámil, abych byla ráda, že to tahle dopadlo. Mnoho lidí prý tohle vůbec nepřežije,“ popisuje Smutná, která však po roce stráveném na invalidním vozíčku začala opět chodit.
Právě návrat ke sportu a ke spoluhráčům byl jednou z hnacích sil při jejím boji s nemocí. I proto vede děti ke stolnímu tenisu. Smutná se jako jediná zástupkyně tohoto sportu dostala do výběru Top 30 trenérů v projektu Díky, trenére, jehož cílem je ocenit lidi, kteří vedou děti ke sportu.
Stolní tenis hrála za Sokol Plzeň, v žákovských kategoriích se umisťovala kolem desátého místa v celorepublikovém žebříčku, v dospělých zase hrála II. ligu žen. Trénování dětí ji vždycky bavilo, také proto se rozhodla studovat pedagogickou vysokou školu. Zaměření měla na matematiku a technickou výchovu. Dopoledne učení žáčků v lavicích, odpoledne trénování svěřenců u stolu. Matematika a ping-pong, z učitelky se vždycky stávala trenérka… Až se její běžný režim výrazně změnil.
Nevěděla, jestli bude chodit
„Přišlo to z nenadání. Byla jsem zdravá jako řípa, netušila jsem, že by se mi mohlo něco stát. Příčinou zánětu byl vir, který má většina z nás v těle. Co však způsobilo to, že mi napadl mozek, to dodnes nevím,“ vypráví trenérka z Plzně o nemoci, která ji postihla před osmi lety. Rok se potýkala s pravostranným ochrnutím, neměla dobré vyhlídky, nevěděla, zda ještě bude chodit. „V nemocnici jsem viděla lidi, jak vedle mě umírali. Ztratili smysl života, nevěděli, pro co se snažit bojovat,“ popisuje Smutná.
Trenérku a zároveň učitelku chodili pravidelně podporovat do nemocnice kromě rodiny a přátel také její svěřenci a spoluhráči z týmu. „Všichni mi říkali, že mám zakázáno se vzdávat, hecovali mě. Byli pro mě největší hnací silou,“ dodává Smutná, která ten smysl nikdy neztratila. Už kvůli svěřencům, které neviděla na turnajích, kvůli sportu jako takovému. „Právě proto chci, aby mí svěřenci měli takové kamarádské vazby, které člověka vždycky podrží nad vodou. Proto nejsem typ trenéra, co se orientuje hlavně na výsledky.“
Daniela Smutná se z těžké nemoci dostala, po roce rehabilitací se postavila z vozíku na nohy. „Přehodnotila jsem všechny mé úvahy o životě. Nikdo neví, co se může stát. Teď si dávám víc záležet, abych život prožila co nejlépe,“ ví trenérka, která je svému sportovnímu kolektivu nesmírně vděčná. A proto se snaží vděk oplácet tím, že vede děti ke sportu. Dát jim to, co našla ve stolním tenise – skvělou partu lidí. „Snažím se o to, aby v mé skupině byla vždycky přátelská atmosféra. To je důležité.“
Nejčastěji jim říká, že se nikdy nesmí vzdávat. Když její svěřenec uprostřed turnaje řekne, že hraje špatně, a chce odejít domů, nebo se vzdá v polovině zápasu, vidí Smutná rudě. „To mě opravdu rozčílí, pokaždé! Fakt se snažím děti přimět k tomu, aby bojovaly až do konce a aby se překážky snažily překonávat, a ne je obcházet.“
K učení se už nevrátila. Koncentrovat se celých 45 minut už nedokáže, vhledem k následkům nemůže naplno hrát stolní tenis, každý set a míček stojí hodně sil a bolesti. Smutná si však našla jinou práci, v které uplatňuje své profesní zaměření – tvoří technickou dokumentaci k interiérům do letadel v mezinárodní společnosti. „Když letím na dovolenou, vždycky pozoruji vnitřek letadla a sleduji, zda mají naši kuchyňku,“ směje se Smutná.
Celý článek vyšel na titulní stránce Plzeňského deníku a na webu Díky trenére: http://www.dikytrenere.cz/trenerce-smutne-pomahali-z-ochrnuti-i-sverenci.
