Khaleel Asgarali (vlevo) pochází z Trinidadu a Tobaga, od dětství žije v USA a vypraví o svých zkušenostech se stolním tenisem a českou kulturou.
Téměř 8000 kilometrů vzdušnou čarou dělí Českou republiku a Trinidad a Tobago. Právě na tomto exotickém ostrovním státě v Karibském moři se v roce 1986 narodil Khaleel Asgarali. Se stolním tenisem začal už ve třech letech. „Můj otec byl v národním týmu, takže mě od mala učil pinkat do míčku. Vždycky jsem byl malý, začínal jsem tedy na nižším stole doma v kuchyni,“ popisuje Asgarali.
V šesti letech s celou rodinou přestěhoval do Spojených států amerických a stolní tenis se stal jeho vášní. Díky němu navštívil Anglii, Švédsko nebo Čínu. Třetím rokem hraje šestou ligu v Německu a posledních devět měsíců žije v Praze.
Jaké jsou největší rozdíly mezi životem v České republice a v USA?
Myslím si, že v Česku si lidé více užívají života. Mají trochu více času být s přáteli. Ve Spojených státech se všechno točí kolem práce a nemáme tolik dovolené.
A když porovnáte popularitu stolního tenisu v obou zemích?
V Česku je určitě větší. Američané nemají k dobrým hráčům žádný respekt. Nevědí, že se za úspěchem skrývá tvrdý trénink.
Kvůli stolnímu tenisu jste poznal pěkný kus světa…
Dá se říct, že ano. Stolní tenis mi dal příležitost cestovat po světě, naučit se nové jazyky a potkat nové lidi. Když jsem byl mladší, hrál jsem v Londýně a ve Švédsku. Před třemi lety mi můj dobrý přítel Thomas Keinath nabídl angažmá v Německu. Bydlel jsem tam v malé vesnici a seznámil jsem se s Christopherem Schüllerem. On byl v mém okolí jediným opravdu dobrým hráčem, takže jsme spolu dost trénovali. A když se rozhodl, že půjde studovat do Česka, nabídl mi, abych šel s ním. Byla to opravdu dobrá příležitost a jsem rád, že jsem ji využil.
Co jste o České republice věděl, než jste sem poprvé přijel?
Věděl jsem celkem hodně. Zajímám se totiž o historii, takže jsem měl hrubou představu o Václavu Havlovi a Československu v době komunismu. Moc jsem se těšil na návštěvu Prahy, slyšel jsem o ní opravdu pěkné věci.
A potvrdily se?
Naprosto. Miluji to tady. Kdybych byl schopen vydělat si v Česku tolik peněz jako ve Spojených státech, bydlel bych tu napořád. Kvalita života je opravdu dobrá, všechno je celkem levné a pořád tu mám co dělat.
Jste v Praze spokojený i po sportovní stránce?
Extrémně. Trénink v Česku je ten nejlepší dlouhodobý trénink, jaký jsem kdy měl. V Číně se mi také moc líbilo, ale tam nemůžu zůstat napořád. V Praze je každý příjemný a opravdu se snaží pomoct. Mohu se kohokoliv zeptat na cokoliv a on mi pokaždé odpoví.
Jaká je vaše nejkrásnější vzpomínka spojená s vaším oblíbeným sportem?
Asi když jsem se stal národním šampionem Trinidadu a Tobaga. Kdykoliv vyhrajete národní mistrovství v čemkoli, je to ten největší úspěch pro většinu lidí. A být nejlepší v celé zemi, to je opravdu dobrý pocit.
Je naopak něco, co se vám na stolním tenise nelíbí?
Bohužel, stolní tenis nemá takovou popularitu, jakou by měl mít. Věřím, že náš sport není dobře propagovaný. Lidé ve vedení neměli dostatek představivosti a nemysleli tolik na budoucnost. Měli se zabývat především propagováním sportu a jak do něj přinést peníze.
