Úspěšná česká reprezentantka vzpomíná na mládežnické období a vypráví o nové roli
Ivetu Vacenovskou potkáte v Hodoníně na Czech Junior & Cadet Open v netradiční roli. Místo dresu nosí společenské oblečení, pálku v ruce vystřídaly oficiální dokumenty a obálky. Nejúspěšnější česká reprezentantka posledních let zastává na mládežnickém turnaji funkci ředitelky a nové účinkování ve světě stolního tenisu si užívá.
Vzpomínáte na období, kdy jste podobné turnaje sama hrála?
Ano, dokonce raději než na dospělé turnaje. Nevím, proč to tak mám zafixované, ale mládežnické mě bavily více než ty dospělácké. Přestože jsem měla zodpovědnost už tenkrát a často jsem byla nasazená, tak jako dítě si člověk ani neuvědomuje ten tlak. Mezi dospělými už to pak bylo jiné. A taky jsem toho v mládežnických kategoriích povyhrávala více.
Vidíte nějaký rozdíl v úrovni, obsazení, prestiži mládežnických turnajů?
Když se tak dívám okolo sebe, tak mi přijde, že to je furt dokola. Stejné obličeje, že děti vypadají stejně… Samozřejmě tomu tak není, jsou to jiní lidé, ale mě to přijde jako přes kopírák. Spousta turnajů, na které jsem jezdila, pořád ještě funguje. Třeba v Polsku jsem byla xkrát a dodnes se tam mládežnický turnaj koná. Takže to prostředí si dokážu dobře vybavit.
Má současná česká generace potenciál napodobit třeba vaše úspěchy?
Takhle dopředu se to opravdu špatně odhaduje. U kluků se může i ten, kdo nebyl v mládeži výrazný, díky tréninku prosadit do špičky v dospělých. Napadá mě například Dán Groth. Zato holky, které v mládežnických kategoriích nevyhrávají, pak málokdy uspějí i mezi dospělými. Třeba si mohou říct, že to stejně nemá cenu a mohou skončit. Takže u holek je základ vyhrávat v mládežnické kategorii a pak je větší pravděpodobnost, že to zvládnou převést i do dospělých. Samozřejmě to není jednoduché, ale myslím, že záleží především na obětavosti samotného sportovce, ať už je mladý nebo dospělý. Záleží, kolik do toho investuje. Samozřejmě se to nemusí vyplatit, ale ta ochota je nejdůležitější předpoklad.
V Hodoníně zastáváte funkci ředitelky turnaje. Jak jste se k tomu dostala?
Někdy v listopadu mě oslovil Ríša Brhel z místního klubu a požádal mě, jestli bych se této pozice neujala místo Andrey Botkové, která nemohla. Domluvím se anglicky i německy a spoustu zástupců ostatních federací znám, takže to zvládám v pohodě.
Co vše máte na starost?
Před turnajem jsem třeba připravovala různé faktury, které se rozesílají účastníkům. A přímo tady na turnaji řeším například problémy v hale, potřeby hráčů, ale je nás na to více, takže se doplňujeme.
Jaké má taková funkce nároky?
Důležitá je hlavně komunikace. Nejsem úplně zvyklá psát v angličtině, takže to je pro mě novinka a výzva. Ale myslím, že to je v pohodě. I když někde udělám chybu, tak mi příjemci rozumí.
Řešila jste nějaký opravdu složitý problém?
No, přišel jeden ruský trenér, který se rozčiloval a mlátil do stolu kvůli tomu, že nefunguje Wi-Fi připojení na internet. Na turnaji pro 500 lidí se to pochopitelně špatně zařizuje, dochází k přetížení a výpadkům. Takže po pěti minutách, kdy se trenér rozčiloval, i já už jsem byla naštvaná, tak jsem vzala jeho telefon a snažila jsem se mu internet zajistit. Takže to byla asi nejkrizovější situace, která mě zatím nejvíce vytočila.
Po aktivní kariéře na vrcholné reprezentační úrovni se angažujete jako trenérka, komentátorka, metodička, nyní i funkcionářka, stále tedy zůstáváte u stolního tenisu.
V plánu to takhle rozhodně nebylo. Po olympiádě jsem si myslela, že mám ping-pongu plné zuby. Ale za rok, kdy jsem létala jen na zápasy do Francie a dala jsem si takovou pauzu, tak jsem si asi odpočinula. A ta niť se začala motat znova a znova a jelikož mě to baví, tak je to v pořádku.
Je to náročnější, než když jste sama hrála?
Náročnější to asi není. Teď mám úkol, který když udělám, tak jsem spokojená. Kdežto v ping-pongu, i když jsem hrála dobře, tak když jsem prohrála, tak jsem byla nespokojená. A to byl můj hlavní problém. Co se týče psychiky je to pro mě jednodušší a musím říct, že se mi teď usíná a žije lépe.
